Aktuality

V minulém pokračování našeho kronikářského ohlédnutí za rokem 1950 v naší obci byla řeč hlavně o oblasti hospodářství a zásobování. Tím ale není záběr obsáhlého ročního zápisu zdaleka vyčerpán. Kronikář Richard Hladík věnoval svoji pozornost také snaze místní samosprávy o zvelebení obce, kterou komentoval takto: 

„V roce 1950 se pracovalo na stavbě betonového mostu v Olšinách a na kanalizaci obce z Olšin přes zahradu Václava Musila č. p. 47, kanalizace dodělána v roce 1951 k Limlovým sádkám. Přistoupeno i k regulaci mlýnského náhonu starým řečištěm pod hlavní most. Hlavní prací jest vozovka od dřívějších Vepřovských lávek k Pyšlíku, kde otevřen lom v místě na Čihadle. Poznamenati sluší, že kámen je prvotřídní, rovného tvaru, a proto v roce 1951 vyvážen na regulaci do okresu Jihlava. V zimě byl hotoven most u mlékárny Pribiny a v důsledku stavby rozšířeného železobetonového mostu musela býti převedena státní silnice II. třídy najíždkou obloukem k lomu před lihovarem. Skaliska vystřelována a na úpravě pracovali všichni občané s ohledem na nedostatek pracovních sil. Stálých pracovních sil bylo málo.“

V roce 1950 byly přerušeny práce na stavbě obecního vodovodu, který se začal budovat už za okupace v letech 1941–1943. V první fázi to bylo kopání studní v lese na Peperku, po válce pak byla budována odkyselovací stanice a vodojem a začalo se s pokládáním vedení do obce. Práce ale probíhaly pomalu, problémem byl za války i po jejím skončení nedostatek stavebního a instalačního materiálu a také pracovních sil. Stavební aktivita na vodovodu ustala rokem 1949, v následujícím roce se už vodovod do plánu stavebních akcí nedostal a k obnovení prací došlo až v roce 1957. Vodovod byl dokončen a dán do provozu v roce 1959.

Ze soukromých staveb byly v roce 1950 rozestavěny 3 rodinné domky: budoucí č. p. 209 Emanuela Štefla, č. p. 210 Jaroslava Macha a č. p. 211 Jana Němce. Také při budování rodinných domů byla složitá situace se sháněním stavebního materiálu. Část bylo možné sehnat na volném trhu, část byla pouze na příděl. Všechny domy byly stavěny svépomocí za přispění rodiny a známých.

Kronikář Richard Hladík byl ředitelem národní školy, takže v ročním zápisu nemohly chybět ani významné události ve školách. Ve Velké Losenici tehdy fungovaly dvě školy: obecná (od roku 1948 se jmenovala národní škola) a měšťanská (od roku 1948 nazývaná střední škola). V roce 1953 v rámci školské reformy provedené – jak jinak v té době – podle sovětského vzoru byly obě školy sloučeny do jedné vzdělávací instituce s názvem osmiletá střední škola. Kronikář v roce 1950 zaznamenal změny v učitelských sborech obou škol. Fluktuace učitelských sil byla v té době poměrně vysoká a učitelé často střídali svá působiště, na která byli přidělováni školským referátem okresního národního výboru.

Zajímavý je výčet školních oslav s účastí veřejnosti, kde kromě řady shromáždění oslavujících výročí a svátky nově zavedené komunistickým režimem najdeme ještě i připomínku 100. výročí narození prezidenta T. G. Masaryka. Přesun osobnosti T. G. Masaryka a také druhého československého prezidenta Edvarda Beneše z kategorie osobností oslavovaných do kategorie „představitelů reakce“ nebyl náhlý, ale trval určitou dobu. Za citování určitě stojí celý výčet školních a veřejných slavností, abychom si udělali představu, co vše bylo v roce 1950 hodné oslavy:

„Školní oslavy, ku kterým zvána veřejnost, týkaly se 100. výročí narozenin T. G. Masaryka, Mírové slavnosti dne 4. dubna, 80. výročí narozenin V. I. Lenina, Květnové revoluce a Dne vítězství, slavnostní zahájení školního roku 1950/51, 28. října, oslava 71. narozenin generalissima J. V. Stalina. Oslavy Prvního máje konaly se v Přibyslavi, kde žactvo a občané společně se zapojilo do manifestačního průvodu a do dalšího programu na náměstí. Dovoz byl dvěma nákladními auty vyzdobenými a ověnčenými s obrazy presidenta Gottwalda a V. I. Lenina.“

Mezi mohutně připomínané významné dny spjaté s novým režimem se v té době řadilo výročí Velké říjnové socialistické revoluce (7. 11.) a také Den československé armády (6. 10). Oběma kronikář věnoval zvláštní záznamy: 

„Dne 7. října o 8. hodině večer v kulturním domě oslaven Den československé armády. Přítomni byli příslušníci československé branné moci z Konstruktivy ze Sázavy. Po projevech přítomných pokračoval program vhodnými recitacemi, zpěvním pásmem sázavské posádky a hudebním programem. Úspěšně provedená oslava ukončena národními hymnami.

Místní akční výbor Národní fronty uspořádal oslavy 33. výročí Velké říjnové revoluce 6. listopadu za součinnosti osvětových složek s pestrým kulturním programem. Vyhlášeny byly závazky. Hymnami byla slavnost skončena.“

Školy se podílely i na celé řadě dalších akcí typických pro danou dobu, nesměly chybět mírové manifestace, pomoc válkou postižené Koreji, právě vznikající pionýrské hnutí, závazky na počest různých výročí, ani vyhlašování soutěží. Některé z těchto akcí, které kronikář zachytil poměrně podrobně, si připomeneme přímo slovy Richarda Hladíka. Jeho jinak čtivé zápisy jsou v těchto partiích trochu škrobené a formální a naznačují, že i v některých akcích samotných bylo více formalismu než spontánního nadšení. 

„Dle výzvy Okresního výboru Československého svazu mládeže – Okresní rady Junáka ve Žďáře byla uspořádána schůze 25. února, ve které tajemník Götz promluvil k žactvu národní a střední školy o založení a činnosti Pionýra. Nábor žáků proveden písemně. Slib pionýrů vykonán v neděli 4. června. Program byl vyplněn proslovem, recitacemi, pěveckými vložkami a vkusnými tanečky. Po slibu předali zástupci ČSM symboly pionýra: rudý šátek, odznak a legitimaci.

Mírové manifestace čerpaly na školách program z vhodných recitací a článků i ilustrací. Vyučovací předměty prolínaly myšlenky na mírové hnutí světové podle usnesení na III. zasedání Světového výboru obránců míru v Římě. Zdařilé výkresy a vhodné slohové práce doplňovaly průběh mírových manifestací. Podpisové akce stockholmské mírové resoluce podepsalo žactvo škol spolu s třídními učiteli.

Akci hovorů občanstva o škole a naší školské politice věnována velká pozornost. Členové ČSM v pořadu zazpívali a zahráli. Slavnostní projev pana tajemníka byl věcný a politicky informační. Učitelé ve svých projevech se snažili, aby byli občané co nejlépe seznámeni s úkoly, které naši školu a učitelstvo v tomto roce čekají. V návrzích se jednalo o zřízení mateřské školy, která by byla vhodnou opatrovnou malých dětí a průpravou k nástupu do školy národní.

V akci ‚Měsíce solidarity s korejskou mládeží‘ uspořádána besídka s vhodnou přednáškou o Koreji a významu statečného boje korejských pro zachování míru na celém světě. Vyhlášeny závazky mládeže ke zlepšení školní práce. Sběrná akce na pomoc korejským sirotkům a dětem vykázala částku přes 2 000 Kčs.“

V závěru ročního zápisu se kronikář ještě zmiňuje o stavu obecní knihovny. Obecním knihovníkem byl Vladimír Štěrba. Knihovna měla 443 svazků knih a 70 čtenářů, za rok 1950 bylo uskutečněno 1 500 výpůjček. Jako zajímavost zachytil Richard Hladík také úmrtí nejstaršího občana Velké Losenice: „Dne 1. srpna 1950 zemřel nejstarší občan velkolosenický Jan Sobotka ve stáří 98 roků. Při svěžesti a paměti počítal s plnou stovkou, ale nedožil se jí.“