Kronika
zpět1965
- Kronika obce Velká Losenice
- 24.2.2022
1965
zapsal kronikář Vladimír Štěrba, dělník
Běží roky, běží,
nic je nezastaví,
cos jednou zameškal,
dohoníš jen ztěží.
Rok jsme uzavřeli a je tu zas nový, bude pro nás dobrý, nebo špatný, kdo ví? Snad nás, nedej pánbu, katastrofa stihne, snad kolem Peperka kometa se mihne, netušíme věcí, co nám mohou žití, jaksi mimo plánu značně ukrátiti. Tenhle pesimismus nám příliš nevoní, starost o té věci přenecháme koni. Má prý větší hlavu, no tak ať přemýšlí, s takovým myšlením kampak bychom přišli.
Nám motají hlavou jinačí starosti, opatřit pro všechny dobrou dávku štěstí. Rádi bychom dali dětem novou školu, pěkně na sluníčku, k ní řadu topolů , všechnu špínu odvést soustavou kanálů a přísálí přidat v kulturáku k sálu, potřebným postavit byty na výsluní, zahrádky k nim přidat, plné květů, vůní. To nám naši mysl zaujímá cele, jak realizovat tyhle plány smělé.
A je tady zase čas výročních schůzí, do školy zas letos schází se soudruzi. Před stranou jsou letos úkoly závažné, komunista nesmí mít srdce jen vlažné. V jubilejním roce nastupují šiky k novému řízení u ekonomiky. Aby tento úkol nevyšel jen planě, bude asi nutné navlhčit si dlaně a pořadně zabrat, hlavně u kormidla, aby standard nekles nám dobrého bydla.
Naši zahrádkáři zas o týden déle na výroční schůzi rokují vesele. Racionelně se má využít půdy, ze stromů pěstovat určité odrůdy hodící se do našeho nevlídného kraje, přece víme, že tu u nás víno nedozraje. Není vhodné sázet smrky sousedovi k plotu, to se soused poděkuje, za tuhle ochotu, oko pravých zahrádkářů nerado to spatří, v zahradě ať roste jabloň, smrk do lesa patří. Spolek ovocnářů tady utěšeně vzrůstá, členská základna už brzy dosáhne jednoho sta.
V Nových Dvorech první bál si slavně udělali, protože už kulturní dům dokompletovali. Lidí sešlo se jak máku, plno v sále, bylo jídla, pití, inu, jak na bále. K zahájení pozvali si Čížkovu kapelu, že prý jim dobře poslouží k tomuhle účelu. Měsíc leden pomalu se blíží ku konci, zima v něm neuplatnila svoji potenci.
Mírně vládne, neštípe nás mrazem do uší, ni prudkými vánicemi plán nám nenaruší. Takouvouhle zimu nikdo nepohaní, sněhu dostatek je k sáňkování. Taky hokejisti si na své přijdou, na zamrzlý rybník s pukem vyjdou, fandové se autobusem svezou s nimi, když jednou porážet cizí týmy.
Komu po kultuře srdce chřadlo, nemeškej a pospěš na divadlo. Z jihlavského klubu jsou zde hosté, zájem o divadlo rychle roste. Název je: Zuzana Vojířová, ta v svém srdci věrnou lásku chová, k poslednímu z Rožmberků rodu, neodolá jeho lásky svodu. Přepodivně osud s ní zatočí, divákovi při tom vlhnou oči, babičky si šeptnou ohlas tichý: jak ten pánbu trestá lidské hříchy.
Únor začal chumelenicí, zima prý se jen tak nedá, po poli a po silnici, vítr sněhový prach zvedá. Závěje s cest odstraňují pluhy, frézy, buldozery, od severu větry dují, sníh nesou z oblačné sféry. Z kulturáku oblak vůní k studenému nebi letí, řízky plavou v sádla tůni, hlásky brousí soubor dětí. Soubor dívek hlásky cvičí, muzika je doprovází, Svoboda taktovku vztyčí, ať písničku nepokazí.
Nové dívky s nachem v líci zpěvem schůzi otvírají, kterou naši družstevníci jednou za rok pořádají. Vůně z kuchyně se šíří, představenstvo za stůl sedá, málo nohou k sálu míří – snad jim práce jíti nedá? Hosté zaujali místa a sál skoro prázdný stále, předseda si zprávu chystá, schůze pokračuje dále. Svačina už na stole je, v sklenici se perlí víno, na presbuřt se huba směje, ale u srdce je divno.
Vždyť nad tím bohatstvím stolů, něco ve vzduchu tu visí, světu nejsou všichni spolu, proč oslavit nepřišli si dobré výsledky své práce, poradit se jak jít dále, užít společně legrace a rozšoupnout nohu v sále. Co tu brzdí dobré vztahy? Je to závist a sobectví? Kdo prozkoumá tohle záhy a pravou příčinu zví? Selské furiantství staré snad též zde svou hraje roli, co je pro jednoho dobré, druhému je v očích solí.
Složitý je život lidí, jedno však je jisté tady: kdo ten život lidí řídí, musí poznat všechny vady, které skřípot způsobují v tomhle společenském stroji. A kde neřád v těle bují, odstranit ho ať se strojí. Kdo pšenku pěstit dovede, ten má veliké zásluhy, kdo s lidmi nedovede, způsobí si velké dluhy.
Únor zimu drží stále, chumelí se, někdy mrzne, sněhu přibývá na skále, ale potok nezamrzne. Z komína na lihovaru zmizelo teď hnízdo čapí, kotel zase dělá páru, družstevník pod ním zatápí. Stará věc novému slouží, brambory se tady paří, hned se krmí i siláží, přijdou k chuti němé tváři. Hygiena, ta už všude prosazuje své přednosti, vždyť to jedna radost bude, bude jistě méně zlosti, až všeliké špíny, kaly, saponáty, olej sjetý, pryč odvedou nám kanály, jinak bude než před léty. Všechno svedem do potoka, všechnu špínu i pot s těla, bude z něj smradlavá stoka a nehorská říčka smělá.
Už teď vzhledem svým neláká, slizký rmut se po dně valí, sotva je zde rybka jaká, neuzříš tu pstruhy mladé. Jenom hnusné pijavice, staré hrnce, zdechlé kočky, plechy z konzerv a sklenice, ze záchodů odpad močky. Ze starých kamen kachlíky, taky popel se sem hází, králičí kůže, rendlíky a z komínů koše sazí.
MNV si hlavu láme jak ten nešvar odstraniti. Snad že popelnice dáme, budou-li občané chtít. Třeba k slavnému výročí obec dáti do pořádku a všelijaké svoloči určit někde stranou skládku. Ostatkový čas vrcholí, hrají muziky na bále, karnevalové veselí užijí i děti v sále. Děti v sále při muzice radost mají z maškarády očka svítí, hoří líce, jen jednou je člověk mladý.
Březen, za kamna vlezem, to je věru pravda svatá, ale jaro už k nám chvátá, týden vládne zima paní a pak slunce přišlo na ni, ukusuje sněhu s velkou chutí, stále výše zvedá sloupec rtuti. Během týdne sníh se z polí ztrácí, ke slovu se hlásí tažní ptáci, čáp zas na komíně hnízdo staví, pod ním potok hučí bez únavy.
Jako jindy, tak i letos ženy na svůj svátek byly oslaveny, v kulturním domě na besídce, kterou muži navštěvují řídce, i když nepochybně žen si cení. Dobrá žena je přec značné jmění, o tom Šalamoun už v Bibli píše, žena statečná že ozdobou je říše.
Zemědělci k jarním pracem připravují stroje, chtí být dobře vyzbrojeni do jarního boje. Prostředků mechanizačních bude stále více, k obdělání polí i ke sklizni píce. Všechny práce zařadí se do výrobní linky, proti tomu nelze podat žádné připomínky, neb všem členům společnosti musí býti známo, vítězství nad starým světem že nepřijde samo a že zbraní v tomto boji nemohou být cepy, ale moderní technika – to pozná i slepý.
Mnoho ovšem záleží tu ještě na počasí, tak skeptické možno slyšet stále ještě hlasy: i když se „jim“ ve fabrikách ledacos podaří, řídit počasí se ještě nikomu nezdaří. Tyhle věci v kompetenci má prej jenom pámbu, člověk ať se nechvástá a nedělá si hanbu.
Objektivně v těchto hlasech vůbec pravda není, nepopřou, že pánbu dal nám rozum k přemýšlení. Před žádnou, že záhadou se člověk nezastaví, to už dávno Neruda psal, lid ho za to slaví. Přijde čas, že dle potřeby rozeženem mraky, dešti, slunci přimontujem ovládací páky. Zatím slunce sníh sežralo, z polí se už kouří třicátého máme tady první jarní bouři.
Na teplé počasí tedy máme výhled bídný, neb do Jiřího nám chybí ještě čtyři týdny. A jak brzo před Jiřím se nebem honí blesky, stejně po něm bude zima a nebude hezky. Mnoho stará pořekadla pravdy v sobě tají, pravidla však, jak je známo, též výjimky mají.
Slavné dny se blíží valem radostného výročí, kdy voják se samopalem zlomil pouta otročí. Aby byla hezká obec občané se přičiní, ženatý anebo vdovec, jistě nebudou líní. Straník, požárník i sokol závazky podpisuje, tajemník píše protokol, co hodin odpracují.
Taky Svazarm, Červený kříž, zahrádkáři, myslivci, mnohý občan hotov je již upravovat vesnici. Slunce rychle vysušuje každou louži v okolí, družstevníci chystají se plnou parou do polí. Všechno mají připravené, jak jen oschne trochu zem, hned ji pluhem převracejí a branami za pluhem. Secí stroj pak zrno klade v nepřehledný pole lán, neb jak známo: kdo zaseje včas a dobře, ten je pán.
Ale běda čas jen krátký slunce pilo vodu z hrud a pak prší, mží a leje, z očí nám teď hledí trud. Práce stojí, na poli se leskne voda v kalužích, nebe těžce, nízko táhne deštěm zas těhotný břich. I ty velikonoční svátky uplynuly ve vodách, nemůžeme osít ani mokrou půdu v zahradách. Silnice jsou podmočené, vlny jako na moři, asfalt pod těžkými vozy se jak perník poboří.
Jen v jihomoravském kraji mnoho milionů škod nadělal nám na silnicích tenhle mocný živel vod. Snad zas jinde pomůže nám získat miliony zpět, z Hamburka teď mohou lodi volně až do Prahy jet. Lipno, Slapy, Orlík, Vranov, hlásí plný vodní stav, však nám voda je dost vzácná, jen ať silně hučí splav.
K zvelebení vesnice už první práce začaly, družku kolem „dálnice“ už odvádějí kanály. Sousedé tu vypomohli, uložili potrubí, další kousek naší vsi se úpravností pochlubí.
S prvním májem přišlo teplo, slunce osušilo zem, ptáče v háji křídlem třeplo, rolník vyjel s traktorem. Dokud slunce zemi hřeje, třeba rychle sázet, sít, i když slavný svátek dnes je, za prací je nutno jít. Vždyť to slunce je tak skoupé, sotva hřeje druhý den, třetí den se v dešti koupe, pole zas jdou vodě v plen.
Špatné letos jaro, stále jenom prší, ale už se slavných dvacet let dovrší. Kdo by nevzpomněl si na vzrušené chvíle před dvaceti léty, na poslední chvíle než skončila válka. S tváří sešly květy, když přes naši obec prchaly bez cíle nacistické hordy v obrněných vozech.
Jednou k večeru je vychrlila dálka, rachot výstřelů nám zalomcoval myslí, obhlíželi jsme se po skrytých úvozech, vázali jsme uzly, připraveni prchnout, zalézt někam do děr jak bázlivý sysli, celou noc v úzkosti nemohli jsme usnout, neb celou noc tehdy hřměla auta obcí, od východu v západ a ráno zas zpátky. A pak ztratil se, šedé uniformy, hlavně kulometů. Při příštím setkání, to už byli krotcí, odevzdali zbraně, všelijaké vzatky a v předlouhých řadách táhli do zajetí.
Někteří občané (ti, co byli k světu), neváhali rychle připojit se k akci. Otcové a starci, mezi nimi děti, táhli za ves prohledávat fašistické vraky. A nosili domů cukr, látky, kávu, někdo koně přived, jiný pro atrakci zas sedlo bez koně. Někdo i k úhoně přišel, mysle, že se v pohozených zbraních vyzná taky.
Tak vzpomínky táhnou, protahují hlavou, jak syn jediný šel pro smrt do Sázavy, pohřeb s družičkami, pohřeb mládenecký, salvy partyzánů nad hlavou mu zněly. Přešel za ta léta žal přes staré hlavy? Jak by rodičové někdy zapomněli? Jejich vzpomínka je živá nade všecky. Čím víc bylo smutku, tím víc pak radosti, když jsme od východu všichni pak čekali legendární vojsko, slavné bohatýry.
U Machových slavobránu slavnou postavili, kapele se leskly trouby v hotovosti, snad každý byl ten den vyvedený z míry. A sváteční byly šaty, oči, ústa a již od Sázavy povozky se blíží, jezdci na koních již postupují zhusta a již první ruce bratrsky se víží.
Charašó, moloděc, řeč podobná naší po vesnici zvoní, lidé vybíhají, osvoboditele vším možným obnáší, neb cenu, cenu svobody teď tak dobře znají. Jak by těžký kámen s hrudi odvalili, jarní vzduch tak lehce, opojně se dýchá, leckterému zdobí hlavu obvaz bílý, z garmošky se line ruská dumka tichá. Nelze jim klást za hřích nějaké ty „časy“, „spirt“ že měli rádi – eh, to čert poběží, objektivní čtenář pozná bez příkrasy, kde je pravda čistá a kde jen pověry.
Vždyť jim celé věky nebudem dost vděčni, že nás vyprostili z fašistických drápů, vždy jsou pro nás bratři a přátelé věční, zakroutili krkem eses i gestapu. Ach, jaké to byly tenkrát vzácné časy, všecko bylo mladé, svěží, rozjásané, za dvacet let mnohým stříbrem kvetou vlasy, ale vzpomínka z hlav nikdy nevyvane.
O dnech slavných budem dětem vyprávěti a budem je učit nenávidět vrahy, ať jsou v kterémkoliv kontinentě skryti, aby nebezpečí rozpoznali záhy a dovedli srazit paličovu ruku, od světa odvrátit strašnou války muku. Cožpak spory řešit musí jenom zbraně, což je nutné pro nic okrvavit skráně? Vždyť pro všechny voní z jara mladé květy a všem patří kouzlo, jas hudební věty. Známo je, že hudba zušlechťuje duši, svět zkrásní, osvěží a příjemně vzruší. Člověk v hudbě zapomene na žaly a trudy, jaký vztah však k hudbě měly vražednické zrůdy?
Kterýsi prý rád přehrával písně od Chopina, chtěl snad v hudbě zapomenout zavražděná jména? Těžko věru pochopiti všechny lidské vztahy, mně se při hudbě vždy dere v oči příliv vláhy, dojímá mě velkolepost umělcova citu. Snad o těch soukromých věcech psáti nepatří tu, když žďárský orchestr ale rozezněl se u nás v sále, v den výročí a slavného svátku, dlužno zapsat o tom něco na památku.
Za řízení Raaba Vlastimila hrál orchestr známá, slavná díla, sál je různých posluchačů plný, hudbu střídají potlesku vlny, muzikanti s účastí jsou spokojeni, posluchači každý po svém cení, někdo valčík, polku, někdo rapsodii, každý pro sebe si vybral melodii.
Před koncertem bylo vzpomenuto výročí osvobození, pionýři předvedli tu svoje básně a než hudba zahrála účastně – vyznamenání a ocenění některým občanům byla dána, jejich jména jsou zde níže psána: Halama Jan, Růžička Josef, Henzl Jindřich, Sedláček Antonín, Štefl Emanuel, Tesař Václav.
Vyznamenání převzala též zástupkyně místní organizace ČSČK. Za dlouholetou veřejnou práci, společnost tak morálně odplácí. Ředitel Svoboda také vzpomněl, jak před dvacetročím starost poměl s založením tehdejší měšťanky.
Od těch dob snad svítají červánky, že budeme stavět novou školu. Až za dvacet let se sejdem spolu, snad už nová škola bude státi. Zatím si to ale můžem zbožně jenom přáti.
Slavnosti skončily, práce čeká, z nebe déšť cedí, šumí řeka, mračí se družstevnický pantáta, brambory že musí klást do bláta. Oves žloutne, louž se v žitě leskne, každý mrzutě si jen posteskne, co jen to počasí letos činí. Cožpak pánbu nás utopit míní?
Už přešli i známí zmrzlí muži, jabloně jsou plny poupat, růží, déšť, zima jim rozkvést nedovolí, mokří lidé táhnou z mokrých polí, pracovitost včel je bez užitku, neopylí v máji ani kytku.
Už je červen, ale zima, zima, deště stále skrápí vlhkou zemi, až nás z toho mokra hrůza jímá, stín smutku se smykne peřejemi. Mračna nízko jak na podzim visí, jásot zeleně se dusí v mlze, zas už cedí jak z děravé mísy, svět už promočený je veskrze. Květy jabloní a pampelišky nepoznaly pocel pilné včely, nezalil je zlata pramen z výšky, vkrátce zplihly, zvadly, opršely.
O první neděli odpoledne pionýři noví slibovali, slavnost tu jaksi všedně šedne – cožpak od nás chcete – vždyť jsme malí. Když se potom měsíc zlomí v půli, teprve se obrat k dobru jeví, k sklizni píce družstevník má vůli, s pící musí pílit, to dobře ví. V podvečer vsí, jak za starodávna, charakteristický tlukot zvoní sklepávaných kos – toť píseň slavná a požatá tráva prudce voní. Kosy „ouřadují“ už jen málo dalo by se říct, jen „melouchaří“, podmínky se vytváří na stálo nové technice, ať se jí daří.
Tam, kde vzrostla hustá jetelina, žací lišta za traktorem cvaká, mizí práce obtížná a dřina, sbor žab navečer vždy stejně kváká. Slunce prahne, traktor zas obrací píci bez dotyku lidské ruky a když slunce podruhé se vrací, udiveně zří od boží muky, jak se píce do výfuku ztrácí, řádky mizí v objemovém voze, ten pak ke kravínu se kymácí, v kamenitém, rozmoklém úvoze.
Mobilizují se všechny síly, dokud slunce energii dává, krmný fond ať mohutně posílí bohatě narostlá jetel, tráva. Do přírody láká slunce zlaté k nedělní procházce mezi poli, vyšel jsem si tedy o půl páté, rozhlédnout se trochu po okolí. Vzpomínka zalétla v mládí ranné a vedla mě cestou v blízké Žlaby, ale běda, cesty rozorané, žitem vede jenom chodník slabý. Zmizela i stará hráz pod lesem, tudy chodci krátili si cestu na Přibyslav. Maliním a vřesem nosil tudy táta dílo k městu.
Jenom milenci si najdou místo u lesa a žita a rozhraní, mají si co říct a dát, toť jisto – bůh lásky jim tajemství uchrání. Ze dvou lip, co nad křížkem se pnuly a poutníka zvaly k posezení, med z nich odnosily včely v úly – stojí jedna a druhá už není. Jenom jíva v ostrovu kamení zmohutněla v kopřiv ostrém pachu, hloh u zbylé cesty hořce voní, silnice už zbavena je prachu.
Ta silnice k Malé Losenici, věkovité javory ji kryly, v příkopě zříš pomněnek kytici, po javorech jen pařezy zbyly. Soused Grigar tuhle tvrdě hlídal švestky vysázené k svému poli, obrovský smrk s obrázkem kdo vídal, jeřáby teď vidí a topoly. Ty zde stojí místo starých kmenů pokroucených, nahnutých jabloní, na chuť jablek už si nevzpomenu, trhal jsem je dříve nežli loni.
Zmizela též šachovnice pestrá, lán se vlní kam dohlédne oko, tančí kopretina, bílá sestra krajem polí daleko široko. V lánu rozbahnělá proláklina místy ucelený komplex ruší, krajina je nyní trochu jiná, divná myšlenka mi táhne duší. Otázka, zda mladé pokolení přilne srdcem k tomu země kotu, zda v té půdě silně zakoření a bude si vážit otců potu, který tuto zemi tisíckráte přetěžkou krůpějí rosil z čela, zda jim budou rodné lány svaté, zda své srdce nechají tu zcela.
A zda budou umět pole, stráně, obejmout jak milou zrakem vlahým a když jim pak věkem zbělí skráně, lásku naroubovat zas těm mladým. Naroubovat lásku není snadné, pan farář to dělá tisíciletí: pomoz bližnímu, když v nouzi spadne, vždyť jednoho otce jsme přec děti. Na Slovensku bratři trpí nouzí, voda příbytky jim pobořila, bratrský cit teď se v nás probouzí, naší lásky ukáže se síla. Rádi krajíc z svého blahobytu ukrojíme a pošleme bratrům, dokážeme sílu svého citu, pomůžeme znovu postavit dům.
Někteří však „bratři“ mezi námi amorální názor vyslovují: ať prý pomáhají si tam sami ! Ach, sobeckost lidská stále bují.
Pane Kriste, dva tisíce roků
neuďálo anděly z tvých bratří,
nesmyslná zášť jim plane v oku
což tvé oko rádo na to patří?
Na pomoc postiženému Slovensku darovaly zájmové organizace tyto částky:
Požárníci 200,-
Myslivci 100,-
Výbor žen 100,-
Zahrádkáři 100,-
Chovatelé drob.dom. zvířectva 100,-
JZD 2 vagony sena a 10.000,-
ČSČK vybrala od občanů 1.550,-
Vrchol léta nastupuje, ale chladný vítr duje – to že má být červenec? Nezhřál vodu ke koupání, slunce nedal žitu k zrání, dosud zelený je klas a daleko žňový čas. Temperatura se zvedne jenom zřídka, hned zas sedne, tohle věru není žert – aby už ten čas vzal čert ! Sklizeň píce ovšem vázne, ale kůlny nejsou prázdné, družstevník je tomu rád, vždyť to seno aby krad. Jestliže si nepospíší, do sena mu hned naprší, nebe zastře šedý mrak – vypadá to na liják.
S přírodou se člověk pere a proklíná mraky šeré, už by mohly odtáhnout a nezkazit ještě pout. V krátké noci blednou hvězdy, lidé jezdí na zájezdy, po Čechách, kde zemská ráj i v daleký cizí kraj. Pobožní do Čenstochovy, a kdo vlastní auťák nový, zajede na slunný jih, aby tam víc slunce stih.
Krásné jsou ty cizí kraje, bohatší je, kdo pozná je, při návratu v rodný kout nemusí jím pohrdnout. Stačí jenom někde s výše nahlédnout v údolí číše, jak z nich stoupá mlžný třpyt – kraj rodný rád musí mít. Zarůstají staré cesty a vzdálenost mezi městy krátí asfaltový pruh – je čilý dopravní ruch.
Z Nových Dvorů do Sázavy silnice se už nestaví, nebo´t krátký úsek ten byl už také dokončen. Stavba dost dlouho trvala, ale je slyšet pochvala na poctivé práce kus – i v tomhle lze najít vkus.
Houbaři si postěžují, že jim houby málo bují, jen něco muchomůrek. Je však spousta borůvek. Tetky čile je sbírají, že to lepší, povídají – výdělek než v družstvu jest – za kilo je korun šest.
Jednoty vykoupily letos plodů:
Borůvek 1.056,60 kg
Rybízu černého 795,05 kg
Rybízu červeného 1.169,20 kg
Letní čas nám takhle pomalu uplývá, mokré obilí už ztěžklým klasem kývá, ve sledu všech věcí často změna bývá, tak ve školce došlo k personální změně. Nové učitelky vodí děti malé, když zasvítí slunce, stádečko nestálé batolí se cestou.
Obilí nezralé sklání klasy k zemi těžce, unaveně. Obilí se tedy sklízet ještě nedá, dobrý hospodář si jinou práci hledá a už do sklízení bujných otav se dá, aby využil tak přechodného času.
V Pyšlíku, v ohradě, jaká je to krása, stádo strakatých krav jetel, trávu spásá, tryskáč modrým nebem nad nimi otřásá a pomalu zraje, praská zrno v klasu.
Už přechází srpna druhá polovice, a panáky staví snědé družstevnice – hubují na špatné, roztřepené snopy. Taky je potřeba sklízet už brambory, úroda je slabší, nebudou jich hory. Vrtkavé počasí nezmohou traktory, brigádnické ruce též s práce chopí. Tam, kde je to nutné a kde je to s kopce, po kouskách se svádí špína a kal z obce, za století oči budem mít na stopce, jak se k nepoznání naše obec změní.
Teď podstatné změny nepozorujeme, jenom na okresu stále něco chceme, až samoobsluhu, školu mít budeme, snad nás bude chválit příští pokolení. Ale malé rybky taky něco platí, kus smradlavé strouhy v kanálu se ztratí a než ve věčnost se pár roků obrátí, bude naše obec jako ze škatulky.
Od nádraží cestou sakroval z nás mnohý, když si tam v kamení vyvracíval nohy, nelze za vším vidět jenom čerta rohy – teď už je tam cesta také upravená. Není sic moc pevná, jenom pro pěšáky, traktoristé ale jezdí po ní taky, za čas budem točit udivené zraky, až zas noha bude kopat do kamena. Inu, tak to chodí v té ekonomice, kde chcem moc ušetřit, proděláme více a tak už k nádraží ta malá silnice má na svém povrchu podezřelé důlky.
Počasí rozmarné, obilí nezraje, zplna žňové tempo dosud nepulsuje, kombajn jenom zřídka lány okusuje a dny se už krátí, chladný vítr duje.
Teprve v září se žňové práce dostaly řádně do varu, prchly školákům krásné vagace, slunci ubývá na žáru. Přece však možno pravdivě říci, že měsíc září pěkný byl, a že kombajnér ječmen, pšenici v pořádku s pole uklidil.
Pšenice, ječmen bez ruční práce v pořádku plynou do sýpek i v zemědělství modernizace přináší velký užitek. Nejenom zrno, ale i slámu seberou s pole výfukem. Stroj vládne všude, neodolá mu zatuchlý názor s přežitkem. Samovaz kosí žito a ovsy, panáky stojí tradiční, koňské potahy vozí je ke vsi a za humny z nich stohy ční.
Léto nám tepla nedalo mnoho, nyní, když nastal žňový čas, nebe je dobré, važme si toho, pilně sklízejme hojný klas. Dožnem nyní značné zpoždění vegetačního procesu, zjasní se tváře a píseň zazní na radostnější klávesu.
Náš dům kulturní doznává změny, podlahy nové bude mít, dostane kabát, ne obnošený, ale novoučký, třpyt a svit. Mládež ocení pak při muzice parketu tanečního klad, nebude věřit povídkám strýce, jak kdysi, když on býval mlád, do sálu dali vlhké obilí, které srůstalo v pevný drn, plíseň tam rostla, podlahy hnily a celý sál byl prachu pln.
Ba, mnohá chyba být nemusela, nebýt některých horkých hlav, snad nikdy hloupost nezmizí zcela, rozum nebude zcela zdráv. Vše muselo být dle nařízení, ať bylo moudré nebo ne, čas všechno srovná a všechno změní, člověk však nezapomene.
Byly předpisy v literatuře, co člověk smí a nemá číst. Změna nastala taky v kultuře – teď je moderní tanec twist. Divoký západ přichází v módu a bystrohlavý detektiv, ve všem teď poznáš „pružnost“ obchodu, peněz nám třeba – jaký div? Nemůžem stále jen na kulturu plnými hrstmi doplácet. Čím a jak lidé porostou vzhůru, to už dnes možno uvidět.
Kovšov a Fučík a jiné vzory nemají už co povědět, inu, lid chce mít jiné obzory, nelze, nežli jim vyhovět. Lid už je práce a budování za dlouhá léta plně syt, kašle na vzory a na hloubání, chce mít své hry a v mozku klid.
Televize nám přemocně vládne, hokej i fotbal lze tu zřít, pár nahých stehen, myšlenky žádné a když, tak možno včas zavřít. Chceme se bavit, však na to máme, přemýšlet, to nám nevoní a našim dětem za příklad dáme raděj hned třídy od první zabijácké a rváčské hrdiny. Děcko nepozná v dramatu, že smysl filmu je také jiný, zač se rve divoch Vinetou.
Jen hodně peněz, auto, chatu, to je náš cíl, jen státe dej, to pravý smysl našeho chvatu, v hlavách nesmyslů sladký rej. Něčím je třeba vyplnit hlavu, aby nevzniklo vakuum, když pravda, moudrost nejsou tam v právu – big beat útočí na rozum. Netřeba zpívat jeremiády, lid vždy v svém jádru zdravý byl. Však bdít je třeba, aby nám navždy shnilý proud jádro neshltil.
V říjnu dále slunce svítí, jak by chtělo dohoniti co od jara zameškalo. Bramborů je letos málo, nebudou přebytky žádné, sklizeň dobře nedopadne. V městech čekají na brambory, na polích koně a traktory ořou, vláčí a svážejí, spotřebitel má naději, že svůj příděl včas dostane. Brambory k jídlu vybrané mají být dobře přebrané.
Spotřebitel se podiví, proč není výběr pečlivý, vždyť za ty drahé peníze neměl by kaz být na hlíze. Okolo brambor všechno se točí, je třeba sklízet, než čas pokročí, výbory sklizeň sledují, brigády organizují. Studenti ze všech stupňů škol plní svůj pracovní úkol a patronátní fabriky hlíz vyberou lán veliký. Kola se točí, hřmí motory, polím je třeba podpory.
Autobusy, vlečky, náklaďáky, skútry, dodávky a taky vlaky, všechno je v akci, všechno v chvatu a ve znamení patronátů, jezdíme od nás do Bobrové. K nám přijedou zas ze Vsi Nové, anebo někde od Brodu. To stěhování národů až bude líčit historik v učeném spise, organizovanosti vyšší podiví se. Každá doba má své specifické rysy, nelze mít vše tak, jak bylo kdysi, specifičnost naší doby je ta, extrémnost že nežádoucně vzkvétá. Ale rozum není na ústupu, dogmatismus byrokratských hňupů musí jednou ustoupit rozumu – jinak budem u konce svých umů.
Celý měsíc neukáplo deště, v noci mrazy, přes den slunce září, nebýt toho, neměli by ještě s polí uklizeno hospodáři. Přetahují světem všelijaké mraky, stále lidem hrozí mrak ošklivé války. Neshodnou se lidé do skonání světa, jeden je břichopas, druhý zas asketa. Jeden by chtěl vládnout sám celému světu a ostatní rasy poslat v peklo čertu. Přerůzní proroci hlásají ideje, někdo jim uvěří, jiný se vysměje.
Myšlenkou rovnosti jitří lidskou mysl a pak přijdou na to, že to je nesmysl. Jeden nechce věřit, přes svědectví mnohá, že by měl mít hmotu, místo pánboha. Materialista přesvědčeně hlásá, že v jeho učení kyne světu spása. Kněz po cestě světem, přes trní a hloží, chystá hodným ovcím ráj – království boží. Černí, žlutí, rudí, ti na svět nepatří, tvrdí v Americe v bílých kápích bratři.
Němcům už je zase Lébensraum zu malý, rádi by celý svět „pod ochranu“ vzali. Dobrovolně nechce nikdo chápat druha, tak se připravujem, kdyby šlo do tuha, abychom věděli jak si život chránit, proti nepříteli účinně se bránit. Tak jednou v sobotu siréna zakvílí, poplach je letecký a potom za chvíli chemických látek se hlásí nebezpečí, jak je připravena teď CO osvědčí. A ještě hrozí spad radioaktivní, občané k poplachu jsou velmi pasivní.
Vážně se nebere tahleta paráda, dokud nepadají nám stropy na záda. Lid mírumilovný na válku nemyslí, však on si nepřítel útočit rozmyslí. Už k nám jede Martina na bílé kobyle, les, pole, celý kraj, obléká se bíle. Ženské teď z pod sněhu dobývaj kapustu, že prý už jí těžko přibude na vzrůstu. Ta bílá pohádka až v srdci zabolí, prý ještě v Polničce jsou brambory v poli.
Padá snížek bílý a píšou noviny: řepa nesvezena s úrodné roviny. Kdo v socialismu, kdopak může za to, že se včas nesklidí naše bílé zlato? Kdo je odpovědný za tenhle šlendrián? Vždyť kulak už dávno není na poli pán. Ty naše pohádky nejsou už původní, teď každá lumpárna lehko se zdůvodní. Na to když se dívá rozumný hospodář, pěsti se mu sevřou a smutek zastře tvář.
Zatím ještě žijem stále v blahobytu, taky u nás začla už výstavba bytů. Tam, kde býval rybník, při horní silnici, ohání se mistr svou zednickou lžicí. Cihel červeňoučkých halda tady svítí, bude jistě radost v těchhle bytech býti.
Na všech stranách stavby, těžké investice, v Pyšlíku pavilon stojí pro slepice. Pro 5.000 kusů jeho kapacita, 3 a ½ tisíce zatím jich tu lítá. Obsluhují je tu 4 mladé ženy, odborně školené, jedou na dvě směny. Míchají jim žrádlo z mrkve, brambor, řepy a ovšem ze zrní. Závod velkolepý, továrna na vejce dle moderních vzorů, časem vyskytne se vada v tom motoru. Teď jim momentálně škrabák nefunguje, co pod slepičími zadky trus pucuje. A čpavková vůně mohutně se šíří, slepice kdákají, bíle se čepýří.
Z jedné strany zobou chutné krmeníčko, na druhé se koulí k vajíčku vajíčko. Děvčata tu mají s vejci hloupou práci, protože slepice do trusu je ztrácí. Inu, vždyť jsme ještě ve vývoji stále, nemůžem mít proto všechno dokonalé. To bychom moc brzo v komunismu byli a přechodnou dobu bychom neužili.
Až po nové trati s elektrickou sítí, bez čoudu mašiny, budou nás voziti, to už budem blíže té nové epoše. Nesmíme však zhurta a jenom po troše. Když ke Žďáru dráty pěkně natáhneme, zas čásek počkáme, než se dále hneme. Když ta elektrika taky má své mouchy, nejsme připraveni na všechny poruchy. Izolátory prý špatně isolují, tak zatím po drátech jenom větry dují.
Zpívají písničku notnou revoluční, že jsme nové doby stále jenom učni. Mimo těchto věcí také jsem si všiml, že nás neopustil ten Martinův šiml. A Petr nahoře mrkvičku nám strouhá: bude vám, holoubci, letos zima dlouhá.
Hučí vítr po poli, hučí v lese, sníh a déšť do údolí v mracích nese. Kopcům bílou čepici, stromům jíní, klouzačku na silnici, louž před síní. Svoje dary rozmarně zima ztrácí, zemědělci v továrně najdou práci.
Ústava zaručuje tohle právo, ve fabrikách lidu je víc než zdrávo. Inu, chtějí všichni žít, brát výplatu, hlouběj nutno otevřít kapsu státu. Už se drobná výroby nevyplácí, teď moderní chce doba koncentraci. Koncentrují se lidé a prostředky, když to někde nevyjde, jsou holt zmetky. Všechno řídit se musí politicky, před vědou ať schová se názor laický.
Když nemají rolníci doma práci, dají jim ji dělníci – kabrňáci. Zdůrazní se jednota politická vzešlá z toho hodnota – pouhá nicka. Pročpak ekonomických neužije, cožpak by to bylo hřích zvýšit příjem? Místních zdrojů využít má se přece, jenomže je otevřít nikdo nechce. Nechce, nebo neumí, v tom je svízel, z lidí duch podnikavý jaksi zmizel.
U nás v kamenném lomu utichl ruch, duchu podnikavému třeba ostruh. Kompresor nerachotí, v kopřiv houští, držič zvolna rezatí – sníh se spouští. Lidé práci hledají ve fabrice a doma nám zahálí investice.
Na Račín chcem pořídit – do Vepřové – přes Peperek chceme mít cesty nové. Šutru tun jsou tisíce, jen ho lámat a na stavbu silnice ho dodávat.
Vchází nová soustava do života. „Příliš se nám z ní hlava nezamotá“. Říká soudruh vedoucí na rybárně – „náš podnik svou bilanci končí zdárně“. „Na sebe si rozhodně vyděláme, rovněž dávky a daně státu dáme“. Zde se nejen rybami zabývají, také jinačí zájmy tady mají. Na hrázích u rybníků, při potoku, řady mladých stromečků utkví v oku.
Užitkové dřeviny hráze vroubí, květ třešní se nevinný s jarem snoubí. Pečlivě teď kmeny jsou obalené, zajíci neohryžou kůru z kmene. Zdalipak ta pečlivost se vyplácí, dají stromy plodů dost za tu práci: Jestli plody jaké jsou, nedozrají, dřív je děti odnesou, otrhají.
Tak to na tom světě je: co ti vzklíčí, kde je plodů naděje – druhý zničí.
Rádio nám neladí, svítí svíce, na síti se provádí rekonstrukce. Co teď bude nového v Losenici? Více světla jasného na ulici. Zářivkové lampy tu budou svítit, že se blížíme městu, je už cítit.
Nová trafostanice než se zkusí, něco v naší bedýnce shořet musí. Někde sloupy dávají betonové a na ně našroubují světlo nové. Myslivci připravují se už k bálu, podlahu vyprubují novou v sálu.
Hospodaření JZD:
Živočišná výroba
Druh |
Plán |
Skutečnost |
|
Maso vepřové |
1046 q |
800 q |
0,46 kg = prům.přírůstek |
Maso hovězí |
1441 q |
1011 q |
0,61 kg = prům.přírůstek |
Mléko |
725.740 l |
625.789 l |
5,2 l = prům.dojivost |
vejce |
470.000 ks |
430.934 ks |
135,5 = prům.snůška |
Plnění smluvních dodávek:
Druh |
Plán |
Skutečnost |
v % |
Maso hovězí |
764 q |
926,77 q |
121 |
Maso telecí |
60 q |
99,15 q |
165 |
Maso vepřové |
850 q |
1046,58 q |
123 |
Mléko |
570.000 l |
638.048 l |
112 |
Vejce |
570.000 ks |
591.436 ks |
104 |
drůbež |
20 q |
117,46 q |
|
Výroba přepočtena na 1 ha zemědělské půdy:
Maso celkem 177,5 kg
Vejce 446 ks
Mléko 481 l
Rostlinná výroba (hektarové výnosy):
Plodina |
V.Losenice |
N.Dvory |
Pořežín |
Celkem |
Plán |
Skutečnost |
Pšenice |
30 |
28,1 |
0 |
2778 |
50 |
142 |
Žito |
28,2 |
25,1 |
22 |
3886 |
2430 |
2426 |
Ječmen |
26,3 |
25 |
20,1 |
1865 |
610 |
605 |
Oves |
29 |
29 |
28 |
4600 |
510 |
500 |
Len |
41 |
45 |
46 |
1623 |
0 |
0 |
Brambory |
157 |
157 |
139 |
29200 |
15000 |
14373 |
Řepa |
299 |
336 |
229 |
5700 |
0 |
0 |
seno |
0 |
0 |
0 |
14982 |
0 |
0 |
Na 1 ha zemědělské půdy připadlo 12 q minerálních hnojiv. Celkem 161 vagonů.
plán skutečnost
Náklady na výrobu: 2.755.852,- 2.954.597,-
Peněžní výnosy: 5.991.508,- 7.043.077,-
Strojů a nářadí bylo zakoupeno celkem za 412.746,- Kčs.
Pracovních jednotech vyčerpáno 110.700.
Hodnota pracovní jednotky: 22,- + permie a naturální dávky.
Některé příjmy a výdaje MNV:
Příjmy výdaje
Z vyššího rozpočtu 218.000,- školství a kultura 93.128,-
Daně a poplatky 86.636,- sociální zabezpečení 4.500,-
Kino 17.829,- kulturní dům Losenice 37.973,-
KD Nové Dvory 55.000,-
osvětlení 33.100,-
práva 60.124,-
Údaje o JZD byly pořízeny podle výroční zprávy.
Soukromě hospodařící rolníci dodali státu:
Sortiment množství % úkolu
Maso 81,94 q 124,3
Vejce 17.854 ks 112,6
Mléko 34.529 l 151,4
Obilí 108,47 q 86,3
Brambory 393,9 q 84,7
Pohyb obyvatel:
Obec Narozených Zemřelých Sňatků
chlapci dívky celkem muži ženy celkem muži ženy celk.
V.Losenice 4 10 14 7 3 10 6 8 14
N.Dvory 3 2 5 0 1 1 0 0 0
Pořežín 1 0 1 1 1 2 1 1 2
Celkem 8 12 20 8 5 13 7 9 16
Odstěhovalo se :
Z Velké Losenice 21 mužů a 15 žen
Z Pořežína 3 muži a 3 ženy
Přistěhovalo se do Velké Losenice 5 mužů a 5 žen.
Počet obyvatel k 31.12.1965 ve sloučené obci = 1.307 osob.
Myslivecká společnost
- obhospodařuje revír o výměře 1.918 ha.
Za rok bylo odstřeleno: ( v ks)
Srnčí 15
Zajíců 56
Koroptve 0
Bažanti 64
Holub hřivnáč 120
Kachny 12
Divočáci 2
Vrány 35
Sojky 15
Lišky 5
Kuny 3
Tchoři 6
Hranostaji 5
Lasice 6
Psi 8
Kočky 20