Kronika

1964

zapsal kronikář Vladimír Štěrba, dělník

Již poslední den v roce nám nenávratně zhas a nezadržitelně dál kráčí starý čas. Rok šedesátýčtvrtý teď vládu nastoupil a pějeme si všichni, aby příznivý byl. Však jenom přát je málo, aby každý ze všech sil, bys k společnému blahu se nejvíc přičinil. Aby v bratrské shodě zanikl každý svár, rozum aby vždy střežil nezdravých vášní žár. Ať vymizí už navždy morálka vlčích stád, úkoly odpovědné ať každý plní rád, buďme pro budoucí věk cti poctivosti vzor, ať konečně už člověk je dokonalý tvor.
     Buď každý spravedlivý a potom dávný sen o spravedlivém světě, bude uskutečněn. Bídu už vyhnali jsme, ta není už náš host, ať za ní také zmizí ošklivá chamtivost, ať každý, kdo je člověk má ryzí charakter, za dobrou práci každý jen co ti patří ber.

     První měsíc v novém roce zvolna ubíhá, třetí neděli nám sázavský sbor divadlo sehrál. Mirandolina, neb Paní hostinská, původní to hra je italská.
Také hokejové mužstvo na rybníku vyzkouší své hry novou techniku, dneska je snad každý zblázněn do hokeje, býti mistrem světa každý kluk si přeje, dokud bude doma, přání nevyjde mu, neboť fyzkulturu dělá bez systému.
     Led je na rybníkách dostatečně silný, vcelku však je leden na zimu dost mírný, sněhu velmi málo, pole téměř holá, slibný porost žita, mráz tak lehko zdolá.

     Dlouhý měsíc leden odchází v tichosti, jaké nám zas únor připravil novosti?

     Zdejší komunisté hned první neděli svou výroční schůzi odpoledne měli. Zpráva uvádí tu celoroční činnost, kterou středem byla zemědělská živnost. Protože jsme dali zemědělství péči, je v JZD krajíc o řádný kus větší. Byly ovšem také nějaké ty chyby, ty je nutné stírat, jako vydra ryby. Málo pobídkové prémiové řády, mládeže na polích stále slabší řady. 
     Hlad je po vzdělání, po pohodlí města, někdo ale musí dělat chleba z těsta, někdo aby oral je také potřeba, sice bude brzy hlad po skývě chleba. S mládeží se vůbec špatně pracovalo, v tomto směru strana udělala málo. Nezískat si mládež, to byla škoda – předseda zas další část své zprávy podá: Že tu mezi námi, až to není k víře, jsou prý komunisté jenom na papíře, jinak pro stranu jsou úplné jen nicky a na výši nejsou ideologicky. Budou-li se takto jen po větru viklat a ostatním dávat jenom špatný příklad, pro takové strana nebude zástěrkou, posvítí si na ně důkladnou prověrkou.

     Také s kulturou je to u nás dost bledé, jenom na zájezd se někdy v létě jede, občas do Žďáru se do divadla jezdí, ale kulturní dům má stále holé zdi. Předseda JZD podává svou zprávu, v jakém letos družstvo nachází se stavu. Výsledky jsou dobré, mohou být i lepší, když se odpovědnost pracovníků zlepší. Zemědělství vůbec na srdci nám leží, neboť o výživu národa tu běží. Družstevníci mají veliké úkoly, národu prostírat vždy bohaté stoly.
     Ubývá sic lidí od téhleté práce, ale je víc strojů a mechanizace, rostou i poznatky zemědělské vědy, školy produkují spousty odborníků, všechno mám v rukou, co nám chybí tedy, abychom předešli už tu Ameriku?

     V kulturním též domě, tu samou neděli, svou výroční schůzi zahrádkáři měli, hodnotili svoji celoroční činnost, brigádnických hodin, těch mají víc než dost, u pomníku padlých i v kulturním domě, také v JZD. A na každém stromě, aby rostlo dobré a chutné ovoce, o to se starají nemálo dní v roce. Vlastním si traktorem dovezou hnojiva, stále více členů do spolku přispívá a k dobrému růstu svojí odbornosti, různých akcí za rok pořádají dosti.
     I na letošní rok plán bohatý mají, jablka ať chutná z jejich píle zrají. Než do usnesení plány svoje dají, v přestávkách jim přitom muzikanti hrají. A když ukončili svoje rokování, muzikanti s vervou dali se do hraní. 

     Komunistům vedle hlas se v hluku ztrácí, má snad ta muzika býti provokací? Tož, v poslední době několik mladíků vytvořilo u nás vesnickou muziku. Kateřinskou vloni první debut měli, pak zas rodičové na svůj bál je chtěli. Výsledek těch akcí obdržela škola a tak muzikanti hrajte dál, hej hola, ať má losenická muzika zas jméno, muzikou získejte naší obci věno.
    Muzika, ta byla u nás odjakživa – pana Roseckého vzpomínka je živá, že v jeho rodině už od nepaměti dědila se hudba s rodičů na děti. Známo je, že lidé, staří, nebo mladí tanec a muziku vždycky mají rádi.

    Po té první válce, to vám bylo sňatků, k svatbám chodilo se vyhrávat do statků, na ostatky, pouti, posvícení, bály, naši muzikanti po okolí hráli, rekruty vodili zjara na odvody a zažili mnohé veselé příhody. Dovedli to zmáčknout pěkně od podlahy, s ochotnickým spolkem měli dobré vztahy, časem měnily se tváře v jejich řadách, též v kulturním domě hráli na estrádách, fanfárami novou přivítali dobu, zesnulé občany provázeli k hrobu.
    To je smutná cesta, od vsi ke hřbitovu, o vánocích hrají Českou mši Rybovu, účinkuje s nimi zpěvácký sbor stálý, na varhany hraje bez zraku pan Malý, před ním Antoš Krejčí na varhany hrával, v stáří špatně viděl, noty velké psával, v pětačtyřiceti létech začal psáti, krejčoval i oral s kravkou na souvrati.

    Ta naše muzika, má dobré tradice, ať si je udrží, přejem si velice. Vášnivý hudebník, ředitel Svoboda, ten mladým pomocnou ruku vždy rád podá. Ředitel  Svoboda, hudebník rozený, tomu jsou smyčec a taktovka souzeny. Když on se postaví muzice do čela, muzika zahraje vážně i zvesela. Do Žďáru v orchestru na čelo jezdí hrát, s Hřebíčkem houslistou mají kolegiát, rádi si zahrají i dobré kvarteto, protože však ve dvou jaksi jim nejde to – hudební přátele najdou v Přibyslavi, hudba den všední jim ve svátek přetaví.
    Netouží po zisku tihle hudebníci, hudbou jen zpevní si duševní kondici, hudba jim pramenem duševní pohody, bez ní by uschli snad, jak kvítko bez vody. Jen více takových potřebujeme dnes, nervy by nerval nám často mizerný džez. Hudbu snad povznese příští pokolení, co do žďárské školy jezdí do učení.

     Z pololetních prázdnin vrátili se žáci do spravené školy, jak do hnízda ptáci. Podlahy jsou nové, rozvod elektriky, nové hromosvody, okapové žlaby, nové dveře, ovšem u nich nové kliky, v sborovně se radí učitelské štáby, chodba upravena do vzoru terasa, schodiště je nové, ve všech třídách kamna, odborné učebny má teď školní chasa.
     Škola instituce je jistě významná, dávno potřebujem stavět novou školu, nejen vyspravovat, zalepovat díry, by žáci jak včely do jednoho úlu mohli sletovat se. Přivádí nás z míry, že ty naše třídy máme rozstrkané. Pár ve staré škola a pár na „Palouku“, u mateřské jednu – kdypak se to stane, že vyberem k stavbě školy suchou louku? 
     Či se budem stále za ty staré stydět, strkat kapitál do starých barabizen, kde těžké tisíce skoro nejsou vidět a školácký národ je tak stále šizen? Něco se opraví, na druhé nezbude. Když jsme pro tentokrát dali nové schody, hygienik zase špatnou notu hude, že nám školu zavře, pro špatné záchody. Však nové myšlení i bez nové školy mohlo by se šířit poněkud rychleji.
     Méně by se mohly líbat kněžské štoly, i když si to zbožné panímámy přejí. Náboženství u nás má silné kořeny, většina sic dětí je už v Pionýru, by však staré zvyky nebyly bořeny, do kostela chodí utvrdit si víru. As čtvrtina dětí na té naší škole nechodí se učit svaté desatero, zda z nich někdy budou smělí apoštolé nové, lepší víry – halí dosud šero. 
     Však rodiče vědí, jak jim „profil“ získat, zajistit budoucnost. Za jejich dušičku, aby nemuseli časem na ně stýskat, v kostele rozsvítí pro jistotu svíčku. Mít víc želez v ohni, to se přece hodí, teď mohou jít vzhůru coby ateisté, kdyby došlo k zvratu na té naší lodi, zas království boží budou míti jisté. Na tomto úhoru naše učitele čeká ještě mnoho, mnoho práce perné, učit naše žáky hledat pravdu směle a poznané pravdě sloužit vždy a věrně.

Snížek padá, padá tiše,
skryje pole, les i horu,
kdypak začal padat s výše?
Jedenáctý den v únoru.

Nebude už země holá,
lyže, sáňky – sněhuláky,
pojďte stavět děti, hola,
jen ať snížek sypou mraky !

     Zima, zdá se vystrkuje teprv svoje ostré drápy, lepší je, když vítr duje, ležet v teple na kanapi a poslouchat serenády. Ale, hochu, tak to nejde, vždyť už máme březen tady a než slunko ráno vzejde ty už musíš „zařezávat ve fabrice, na úřadě, brzo musíš ráno vstávat“. O půl páté po osadě, v mrazu zavrzají vrátka, dojičky jdou dojit krávy, noha ve sněhu je vratká, éterem jdou svěží zprávy. Traktor dupe po silnici s valníkem čerstvého hnoje a ruch vzrůstá po vesnici pracovního nepokoje.
    Zima se zakousla a drží. Co jen my, ubozí muži k svátku svým ženám zase dáme? Čím jen jim radost uděláme? V novinách píšou, že rovnoprávně máme se vždycky postavit za ně, zastat je doma a v každé práci, prosadit jejich emancipaci, nacházet správné jim umístění, počítat s nimi ve veřejném dění. (A potom v příštím někdy století, připravit chlapy k rození dětí?)

     Nu, nechcem míti z žen otrokyně, jen ať jsou dobré z nich hospodyně, které rozváží, kam vydat halíř a umí chutně naplnit talíř. Takovým rádi umyjem hrnce, v troubě podlejem kýtu ze srnce, muž je zastane a ony muže, takovým patří nejlepší růže. V kulturním domě slaví se svátek, děti zpívají k poctě svých matek, říkají básně a jsou tak milé, příjemná s nimi uběhla chvíle. 
     Netrpělivě už na jaro čekáme, zatím ještě stále mráz nám v kostech láme. Má Kopeček doktor plnou ordinaci, předpisuje kapky, nebo inhalaci. V té předjarní době chorob je stále víc horních cest dýchacích i jiných na tisíc. Pan doktor Kopeček je z toho znaven již, ještě na něj čeká místní Červený kříž. Do Nížkova též musí za pacienty jet a čestných dárců krve chce získat čtyřicet. 
     Jedenáct dárců krve má místní skupina, někdo dává krev léta a někdo začíná. Čestný dárce svou krev neváhá zdarma dát, ví, že ji sám někdy může potřebovat. 
     Osvěta zdravotnická se šíří mezi lid, noviny, rozhlas, plakáty, nás učí zdravě žít. Kdo naučil se myslet, poslechne dobrých rad, nebude rýmu, chřipku, kol sebe rozsévat. Otcové „moudří“ ale, kašlou a chrchlají, spousty chřipkových virů kol sebe plivají. Věří snad, že je peklo a ďábel vládne tam, ale poznatky vědy považují za klam. Kéž by různé bacily jak kráva veliké byly, aby je každý uviděl, za svou hloupost se zastyděl.

     V posledním březnovém týdnu zima zaplakala, po špinavých vodách prudce na ústup se dala. Ve dne v noci šumí potok, ze všech stran je sycen, z lesů, polí kalné stružky pozře jeho jícen. Kluci řežou proutky z jívy někde u potoka, neb přichází velikonoce zas jednou do roka. 
     Kočičky se musí světit, a i rostlo žito, v pondělí pak každé děvče musí býti bito. Mrskat ženské o pondělku chodí staří, mladí, jak odemknout různé zámky kluci se tu radí. Děvčata však tohle bití celkem ráda mají, mladým obarvená vejce, starým sklínku dají. A tak tyhle starodávné velikonoční zvyky pomáhají se sousedy držet dobré styky.

     Zimní sněhy teplým větrem budou už odváty, všechny složky vybírají svoje kandidáty, neb se budou letos volit nové lidosprávy, je třeba, aby v nich byly jen rozumné hlavy, osvědčení pracovníci, lidé schopní řídit, aby se pak nenechali ledaským ošidit, by uměli kormidlovat dobře naší lodí, občané pak sami zváží, kdo se k tomu hodí.

Duben, za kamny budem,
staré přísloví nám říká,
na kapotu bláto stříká,
v počtu lichém nebo sudém,
vychází to stále stejně,
vody hučí v jara mlejně
a na luhu ještě chudém
vypučí zelené vlásky,
blatouchy a sedmikrásky,
jaro proudí každým údem,
ptactvo ozývá se z háje –
na rybníku led netaje,
pohlížíme na to s trudem.

     Zatím ještě chladné větry od severu dují, chovatelé drobných zvířat se organizují. Význam a přednosti chovu vysvětluje přítel Fiala z Polničky, dávný   drobných zvířat ctitel. 
     Význam drobných chovatelů zná dneska i vláda, protože trh zahraniční kožky od nás žádá, kůzlečí na rukavice a králičí na plst, dobrou cenu nabízí též z angoráků za srst. My jsme ve všem spolehnuli na velkovýrobu a chtěli jsme přeskočiti velkým skokem dobu. Velkovýroba chce ovšem polí velké hony – drobným chovem můžem získat také miliony. 
     Je potřeby využít tu každý kousek půdy, z drobných zvířat čistokrevné pěstovat odrůdy, neb u těch je užitkovost dobrá zaručena a za dobré zboží bývá dobrá cena. Dříve přece na vesnici v každičké chalupě našlo se drobné havětí vždycky dost po kupě. Bylo ovšem více práce a méně zábavy, nazmar nepřišla tu nikde ani špetka trávy. Na příkopech u silnice a v každém úvozu od jara až do podzimu popás školák kozu, k podzimu na jetelinách koz se pásla stáda, dneska v jednotě si každý mléko, máslo žádá.

     Kozy vymizely z chlívků a s nimi i vepři, leckdo si na motocykl, na Spartaka šetří. Nechce se každému babrat kol baráku s hnojem, fabriky a ouřady jsou teď výdělku zdrojem. Kdo by se dnes po strminách chtěl plahočit s kosou, místo chlívku – lepší garáž, kola s vlastní osou. Inu, lidi vždycky budou mít ten svůj píseček, vedle velkých budou mít i svůj malý cíleček. 
     Drobní chovatelé tedy spolek založili, předsedu Němce Václava a výbor zvolili. 
     Slunce zatím přemohlo už na rybníkách ledy, po silnicích zahrčely traktory, mopedy. Jistě každý syt je dosti už té zimní sloty, zahrádkáři opravují u zahrádek ploty, ryjí, sejou a roubují, zem rychle vysychá, dobře zasít velké lány družstevník pospíchá. 

     Osmnáctého pak náhle bylo to v sobotu, sirény zvuk přerušuje tu jarní robotu. Lidé vybíhají z domů, copak se kde děje? Kdo moh, popad své vozidlo a k Sázavě spěje. Tam u dráhy na Peperku, jak už několikrát začal plamen jiskrou vzbuzen, trávu a stromy žrát. Vojáci a požárníci rychle přispěchali a brzo ničící živel šťastně udolali. Dík jich rychlé pomoci se požár nerozšířil, přesto, že v tyto dny právě vítr veliký byl. 

     Jarní setí dokončují pilní družstevníci a s nadějí obhlížejí žito a pšenici. Měli jsme velké obavy, že nám holomrazy slibně vyrostlé ozimy ošklivě pokazí, ale na velikých lánech žitko  zelená se, chorál života se třepe ve skřivanů hlase. Žito tedy zelená se a také jetele, proto na svět můžeme se podívat vesele.

     K předvolební schůzi naši občasné se schází, žáci pějí, muzikanti zpěv ten doprovází. K navržených kandidátům nejsou připomínky, až na jeden případ, který zasluhuje zmínky. Proč ten jeden je výjimkou?
     On je z Hamrů totiž, Hameráci způsobili nám v dopravě potíž, divme se, že u voličů nálada je taká, do KNV nechtí volit zase Hameráka. 

     Máj, máj, ten slavný máj, zavoněl háj, zajásal kraj, břízky jsou v rozpuku, v Peperku u buků praskají pupeny. Zelené lupeny kdejaké koření vysouvá ze země ptáci hlas spojují k radostné písni. 

     Levá, levá, raz a dva, národe vzhůru, je chvíle tvá. Je první máj a kde je lid? Náves je prázdná, všude klid. Kde zůstal všechen dělný lid? Ten půjde sázet a ten sít, záhumenku si připravit, aby měl přece z čeho žít, nemůže proto v průvod jít. 
     Jen učitelé, pionýři po ránu k autobusu míří, do Žďáru odveze je Jiří, jimi se průvod porozšíří. A skeptik kronikář se smíří, řekne si, že i tak to stačí, náš lid už nebude jinačí, hlad nemá, bída ho netlačí, sytý je chlebem i koláči a to vůbec není k pláči. Práci má a zjištění v nemoci i stáří, nemá zač manifestovat, pasivně se tváří. 
     Záhumenkář nasadil už ty svoje brambory, na družstevním hnojí půdu a vláčí traktory. Trochu prší, brambory se nesází do sucha, s výsadbou chcem hotovi být do svatého ducha. Měsíc máj má každý rád, zatím přines jenom chlad.

     Jsou ledoví svatí, svlékáme se z gatí, ale z mraků čiší led, gatě natahujem zpět. Přes výkyvy tepla, chladu, rozvíjí se poupě v sadu, rdí se jabloňový květ. Je to právě 15 let co se založila pionýrská organizace. Dnes je to už síla, má za sebou kus práce. Tuny papíru a železného šrotu představují pro nás velikou hodnotu, kterou zachraňují dětské ruce malé. Dál jim třeba přičíst k jejich cti a chvále sběr léčivých bylin, práce v poli, sadu, pomoc při učení slabších kamarádů, ba i v politice mají svoji váhu.
     Další oddíl vstoupil na jich slavnou dráhu, na svou čest tu slíbil a na šátky rudé, že vlast budovat a bránit vždycky bude. Hle, výhonky mladé naší společnosti, jsou jak ta poupata v sadě na jabloni, ať mají krev horkou, tvrdé čelní kosti, co je úcty hodno, před tím jen se kloní. Při pohledu na ně myslí horce táhne: ať cit z jejich srdcí nikdy nevyprahne. 
     Po slibu pak hudba, písně a básničky, poslouchají mámy, otcové, tetičky, práci učitelů snad dobře ocení – udělat štěp z plaňky, to legrace není.

     Dvaadvacátého zveme mámy, táty, aby přišli poznat svoje kandidáty, aby vznesli připomínky k plánu, kde co zlepšit a na kterou stranu vyvinout největší snažení. Poznejte občané vážení, koho budete si volit do výborů, kdo pak veřejných starostí horu bude zdolávat a v dobré snaze odstraňovat mezi lidmi hráze. Mnohý v starostech a víru práce jednoho si všimnout zapomněl, že květ jabloní spad na zahrádce a šeřík se v plotu rozvoněl.

     Prvního dne v červnu mají děti svátek, to už známe, co jen my jim k tomu svátku honem dáme. Učitelky z školky jsou šikovné holky, iniciativně dají hlavy dohromady a dárek pro děti je hned tady: Spolu se Sokolem uspořádat závod nejmenších capartů, o fyzkulturu v nich probuditi zájem, uvést je do sportu. A tak na „Palouku“ v poslední květnovou neděli k závodu se řadí, odvážní sportovci smělí. 
     Světové rekordy lámou tříkolky a koloběžky, kdo měl v cestě malý defekt, doběh k cíli pěšky. A protože dojet k cíli všichni stejnou snahu měli, v drobnostech a čokoládě všichni cenu obdrželi.
     Sportovec musí být čilý, nemůže být líný, v závodu pak nastupují další disciplíny. Závodí se v běhu, skoku. Barvu zralých višní mají tváře vítězů, co diplomem se pyšní. 

     Celý týden potom hromy duní zdáli, blesky zblízka bijí, déšť se prudce valí. Místy lehlo žito, k užitku už není, musí se vysíkat aspoň ke krmení. Po bouřce zas slunce pálí vřelé, ženy řepu zbavují plevele, při tom pohubují, jak ta tráva bují, bohatě jim perlí pot na čele, brzo vyplejí už pole celé. 
     Krajem se už šíří první vůně sena, kdo chce seno dobré mít, ten klidí včas, louka má být tehdy pokosena, když se oblékne do pestrých krás. Tisíc kvítek žlutých, modrých, bílých, červených a všelijakých jiných, kdyže se ráno koupe v třpytné rose, jako drahé perly na a vzácném podnose, básníkovo srdce nádherou je zpito.

     Střízlivý hospodář však kritickým okem prohlíží si louky a nerad zjistí to, že je zas míň trávy, než bylo před rokem. Loukám chybí asi správné ošetření: zavodnění, odvodnění, také pohnojení. Málo užitku nám louky nesou – tedy, dle moderních zásad zemědělské vědy, aby vzrostla užitečnost lidské práce, v loukách provede se meliorace. Louky přemění se v pole a na přebohatém stvole, který vzroste z dobré setby, pochutná si dobytek. Větší bude užitek, (ač laik tohle sotva řek by), na plochách zmeliorovaných a na loukách přeoraných.

     Čtrnáctého ráno v neděli z rozhlasu muzika hlaholí. Občané jdou k urně, netváří se chmurně, spíš vesele, neboť s důvěrou dávají své hlasy těm ze svého středu, kteří napřou sílu veškerou, aby naší cesty směr byl: stále k předu. K volbám bylo zapsáno 834 voličů, volilo 827. Všechny odevzdané hlasy uznány za platné. Ze 31 poslanců MNV dostalo 5 poslanců o jeden hlas méně. Předsedou byl zvolen Jan Brukner, dosavadní tajemník.