Kronika
zpět1962 (1.část)
- Kronika obce Velká Losenice
- 24.2.2022
1961
zapsal kronikář Vladimír Štěrba, dělník
Pan řídící Hladík zemřel, odešel dlouholetý kronikář obce, který se poctivě snažil zaznamenávat do kroniky všechny události týkající se obce. Dík za jeho poctivou snahu. Pan řídící byl ze staré kantorské generace, držící se přísně předpisů a osnov, proto psal více v číslech a mnoho důležitých momentů ze života lidí naší obce mu uniklo.
Pero přebírám já, Štěrba Vladimír, původním zaměstnáním krejčí, nyní dělník vykládací čety ve Žďárských strojírnách a slévárnách. Stáří 39 roků, bytem v č.135.
Mým cílem je pravdivě zaznamenávat všechny významné události v naší obci a shromažďovat taková fakta, ze kterých by příští generace poznala jak se měnil život v naší obci, nejen po stránce hospodářské, ale jak se měnilo myšlení lidí a vztahy mezi lidmi. Jsem si vědom toho, že nebudu moci psát stále jen o samých potěšitelných věcech, ale že budou i věci neslavné, ba zahanbující.
Moje zásada však je: vždy podle pravdy, aby naši potomci si mohli brát poučení z našich úspěchů i z našich chyb, tak jako si vcelku jako národ bereme poučení z naší slavné i neslavné historie, kterou tak skvěle ve svých spisech vykreslil mistr Jirásek. Ten budiž i mým vzorem. Nechci být statistikářem, ale kronikářem. Považuji za svou povinnost doplnit zde některá důležitá fakta, zmínit se o změnách, které nastaly následkem zavedení nových výrobních forem a vztahů.
Pokud se mohu pamatovat na poměry před válkou, převážná část obyvatel naší obce byli zemědělci dnes zvaní střední s výměrou polí okolo 20 ha, dosti bylo také takzvaných domkařů, čili kravičkářů, kteří vlastnili menší výměru polí. Větší hospodáři najímali čeládku. Byli to služky a čeledínové, pocházející z nejchudších rodin v obci a z nejbližšího okolí.
Hmotné poměry těchto zemědělských proletářů nebyly skvělé, tato skupina lidí byl vždy na nejnižším stupni společenského žebříčku, ale pokud byli z hlediska pantátů spolehliví, měli aspoň zajištěno živobytí, někde dobré, to tam, kde jedli u společného stolu s hospodářem, jinde se vařilo pro čeládku zvlášť. A jestliže byli šetrní a pantátové uznalí, našetřili si nějakou korunu na výbavy a věna. Ovšemže se to nerovnalo výbavě selské nevěsty.
Hospodáři si hleděli polí a věnovali jim velkou péči. Bylo potěšením hledět na pruhy vzorně obdělaných polí, byla to pole jako zahrady, že přímo zářila bohatstvím a oplývala sladkými šťávami života. Krávy dojily, panímámy odstřeďovaly mléko a stloukaly máslo. U nás se říkalo, že „vrtěly“. Přijďte si pro podmáslí až zvrtíme, říkaly nádenickým tetkám a když si potom malý Pepík s bandaskou přišel, hodná panímáma mu do podmáslí strčila hrudičku másla, jen to tak měkce žbluňklo a v chudé rodině byla slavná večeře: brambory s máslem a podmáslím. Ty domácí mléčné výrobky nebyly pasterizovány, rozhodně však byly o to chutnější.
Dříve se máslo stloukalo v máselnicích v podobě úzkého škopku, nahoře zúženého, na tuto nádobu se nasazoval ještě nástavec, k vrchu opět rozšířený, opatřený dnem s otvorem, ve kterém běhal píst, neboli tlouk. Otvor byl zajištěn ještě jakousi dřevěnou zátkou, aby smetana nevystřikovala ven.
Později se objevovaly jiné tvary máselnic např. v podobě ležícího soudku uprostřed s klikou, kterou se uvnitř poháněly lopatky. Z másla se dříve plácaly šišky v mísách, později se tlačilo do dřevěných forem s různými ozdobami. Máslo, vejce, drůbež aj. vykupovaly pak báby vajíčkářky a v nůších odnášely tyto produkty do měst překupníkům.
Tak tedy valnou část obyvatel naší obce živilo zemědělství. Byli zde i řemeslníci: truhláři, kováři, koláři, krejčí, ševci, zedníci, tesaři, ale téměř všichni měli při svém řemesle i menší hospodářství. Ba, snad každý, kdo ve vsi bydlel měla alespoň pronajato (spachtováno) kousíček pole, půl míry či mírku, na kterém vypěstoval trochu brambor, takže si mohl každý rok vykrmit prasátko a držet několik kousků drůbeže a kozy pro mléko.
Bývalo tehdy v obci hodně koz. Přes léto je děti popásly na příkopech u cest, k podzimu na strništích a mladých ozimech, seno se vyseklo na stráních a mezích, které pantáta laskavě za práci přidělil. A co se nezískalo poctivě, získalo se polním pychem. Ký div, že chudáky neudrželo žádné boží přikázání a vzali si z toho bohatství, které většinou svýma rukama pomáhali tvořit, ale které nebylo pro ně.
Však běda, když pantáta nachytal, pak tělu nebylo dobře a žebra sténala smutnou písničku. V některých rodinách tento zvyk z nutnosti přešel tak do krve, že i dnes si nemohou nevzít „když je ruka páně otevřená“, ačkoliv jim toho naprosto není třeba.
V obci bylo i několik obchodů a hospod. Velký obchod měl p. Rosecký Václav. Mimo tzv. koloniálu prodával výrobky železářské, měl zároveň velký hostinec, který dosud slouží svému účelu a ovšemže i velké hospodářství. Pak měl obchod pan Augustin Josef, kde mimo jiného prodával zboží střižní a měl rovněž hospodu, která byla po združstevnění obchodu zrušena a byla použita jako sklad prodejny Jednota. Třetí obchod spojený s hospodou měl p.Liml František, který byl rovněž majitelem výrobny cementového zboží (krytina, roury apod.) a vlastnil slušné hospodářství.
Pan František byl velkým národovcem a v jeho sálku s jevištěm se uskutečnilo mnoho her ochotnického spolku „Lumír“. V tomto stánku Thaliině se vyžíval kulturně losenický národ a i když ta kultura nebyla vždy nejvyšší úrovně, přece občas učila zdejšího člověka vyšším citům a práce tehdejších ochotníků si zaslouží, aby byla oceněna. Sám pan Liml se této práci věnoval do poslední chvíle života, ještě před několika léty nacvičoval s ochotníky Jiráskovu hru, ale tuto práci již nedokončil.
Nositeli kulury bývali u nás dříve učitelé. Pan učitel Gabriel, psal také nějaký čas kroniku, byl člověk velmi vytříbených názorů, dětem dovedl otevřít cestu k širokým obzorům, dal jim základ ke správnému myšlení. I on býval aktivním ochotníkem a organizátorem kulturních akcí. Rovněž zasloužilým losenickým ochotníkem byl obchodník František Štědrý, úspěšný režisér a herec, který spolu s učitelem Waberem, Jitkou Veselou a jinými uskutečnili mnoho her, žel nebyly to hry vždy s patřičnou úrovní, ale spíš nasládlé operetky hovějící tehdejšímu měšťáckému vkusu.
Pan Štědrý měl obchod u bývalého lihovaru za mostem v domě, kde je dnes holič Hromádko. Po válce odešel do Jablonce v pohraničí.
A tak jsem se dostál od polí přes máselnice až k divadlu, jako ten soused z Čechovy básně co rád předivo své řeči rozvláčí a kolem cívky rozumu je svého rád navinuje, volně zatáčí.
Nu a jaké bylo další složení obyvatel naší obce? Byli zde ještě dělníci. Asi 50 jich bylo zaměstnáno v bývalé továrničce na celuloidové zboží, několik v lihovaře a mlýně, jiní příležitostně pracovali na stavbách, v lese a u sedláků. Když se před válkou začala stavět dráha, našlo zde zaměstnání i dost losenických občanů. Poměry v dělnických rodinách byly bídné, střídala se bída s nouzí, tátům nezbývalo na tabák, děti byly rády, když jim táta nebo máma přinesli od sedláků krajíc chleba.
A zase musím pochválit domácí chléb. Panímámy si ho pekly samy, každý měl jinou chuť, ale dobrý byl jak mandle. Dnes je málokdy dobrý chléb, snad vinou pekařů, že nepracují poctivě, či z jiných příčin. Abych nezapomněl. V obci byli dva pekaři. Pekař Pátek postavil nový dům s pekárnou a obchodem, ale nepekařil dlouho, brzo zemřel, pekařství pak vedla jeho žena s pomocníkem. Říkalo se o ní, že není příliš štědrá.
Druhým pekařem byl pan Pometlo – zemřel loni. I on postavil novou pekárnu a jeho živnost se úspěšně rozvíjela. Koupil nákladní auto a rozvážel chléb po okolí. Po převzetí této pekárny Jednotou pekl zde nějaký čas pan Jaroslav Kamarád, pak Josef Pátek, který pekl velmi dobrý chléb.
Tedy poměry v dělnických rodinách nebyly utěšené. S tím živobytím se to už všelijak přetloukalo. Vždyť ta panímáma poslala někdy konev toho podmáslí, kozí mléko bylo celé léto – mladá kůzlata se však prodávala pánům do měst – kus domácího, či pekařského chleba taky byl, i to prasátko se v zimě kleplo.
Horší to bylo s oblékáním. Máma látala flek na flek a ta zadnice pořád utíkala z kalhot. V létě bylo hej, to se mohly okopávat bosé palce o kamení, no a na zimu se obšily nějaké ty zděděné punčochy a strýc Částečků, či jiný vystrouhal z kusu olše a z fleku staré kůže zkombinoval překrásné dřeváky. Ve škole jich před každou třídou stála řada a když je některý uličník pomíchal, och to byly bitvy a bylo křiku.
V létě si mohly děti i nějakou korunu vydělat, sbíraly se borůvky - a bývaly jich spousty – prodávaly se za 50-20 haléřů za 1kg. Pan Sedláček je pak odvážel pánům do Prahy. Dokonce si někteří kluci vydělávali roztloukáním šutru na skále nad Lojkovými. Od hromádky bylo asi 20 Kč. Ale víte co to bylo za práci pro dítě?
Některé bohatší děti dostávaly k Ježíšku lyže, brusle, pohádkové knížky. Těm chudým půjčovala škola čítanky a početnice. Sešity si musely kupovat za peníze vydělané sběrem borůvek. Ti bohatší mohli jít poslední tři školní léta do měšťanky do Žďáru, nebo Přibyslavi, těm chudým se slibovalo, že půjdou za pasáky k sedlákům.
A to nebyla zrovna vábná perspektiva a proto rodičové se snažili svým dorůstajícím dětem zajistit co možno slušnou budoucnost. S děvčaty si příliš hlavu nelámali. Posílali je sloužit k sedlákům nebo do měst k pánům, kde buďto „udělaly štěstí“ nebo přišly domů s přírůstkem a hanbou. A kluky poslali na řemeslo. Páni mistři celkem rádi přijímali učně, měli levnou pracovní sílu a po vyučení je mohli poslat k vodě. A tak bylo kluků učednických dost. Pekařů, holičů, krejčích, ševců.
Budoucnost jim stejně valná nekynula, bylo jich příliš mnoho a tak, když nenašli práci ve svém oboru, museli se chopit té, která byla nebo jak se říkalo „leštit kliky“ tak dlouho, až se nad nimi nějaký pan mistr smiloval a na pár měsíců je zaměstnal.
Nu a potom přišla válka, poměry se změnily, pracovní síly odčerpal Hitler do svých továren a sedláci si libovali. Samozásobitelské dávky byly slušné a s přebytky se nechalo šikovně šmelit. Kdyby prý ta válka ještě potrvala, přibylo by korun do pytlů a přistavily by se stodoly.
Ale panství nacistické zrůdy nemohlo trvat věčně. V okolních lesích se začali objevovat partyzáni. Útočiště měli na Račíně, ve Vepřové, v Prantech. Docházelo ke střetnutí s Němci. Koncem války někteří mladíci z naší obce odcházeli do lesů k partyzánům, ne snad z nějaké uvědomělosti, spíš z touhy po dobrodružství. Pak přišla Rudá armáda, která byla slavnostně uvítána.
Zdálo se, že poměry se vrátí do starých kolejí i když bylo jasné, že rozhodující úlohu zde sehraje strana komunistická se svým programem. Proto také se ke komunistům přihlásili lidé, kteří svým postavením ve stávající společnosti nemohli naprosto myslit komunisticky. Až po r.1948 se začala společnost tříbit. Jisté osoby byly z KSČ vyloučeny a žel, hodně dělníků odešlo ze strany samo.
Nebyli dost uvědomělí, převládl v nich měšťácký názor, živený pantátovským a klerikálním prostředím. Myslili, že členstvím ve straně získají rázem bezplatný ráj a protože nebyli schopni promyslit do hloubky všechny zákonitosti řídící vývoj společnosti, opustili stranu a říkají, že je to strana ouředníků a lidí protidělnického charakteru. Ovšem ono je pohodlnější couvnout z bojové fronty a v závětří u piva „duchaplně“ polemizovat s konzervativními strýci.
Okolo padesátého roku se začala stavět ve Žďáře velká továrna, slévárna oceli a strojírna. Výstavba tohoto podniku podstatně ovlivnila život i v naší obci. Současně se rozrůstal i další podnik zvaný TOKOZ v druhé části Žďáru, bývalém Klášteře. Tento podnik vyrábí drobné železářské zboží jako zámky, závěsy, drobné nářadí, rybářské potřeby a jiné. Jsou zde zaměstnány většinou ženy.
V těchto dvou závodech a hlavně ve Žďárských strojírnách našli zaměstnání všichni ti řemeslničtí tovaryši jako pekaři, ševci, holiči, číšníci, obchodníci atd. Přeučili se a přeškolili na jiné řemeslo, jsou z nich slévači, formíři, soustružníci, frézaři, jeřábníci atd. Do Žďáru svážejí teď autobusy lidi z širokého okolí. Už nejsou služky a čeledínové, ale jeřábnice, úřednice na poště a jinde, zdravotnické sestry. Vesnický lid lavinovitě se hrnul do průmyslu.
Z Losenice jezdilo zpočátku nemnoho lidí, byli to většinou dělníci ze zrušené továrničky na hřebíky. Bylo jim slíbeno, že je bude dopravovat autobus, ale ten jezdil nepravidelně nebo vůbec ne a častokrát se stalo, že Loseničtí zůstali ve Žďáře na náměstí jako hrstka ztroskotanců, lítostivě sledovali poslední odjíždějící autobus a potom pobouřeni a spravedlivě rozhněváni se ubírali na vedení ČSAD, aby si vydupali odvoz.
Jezdilo se také hodně vlakem ještě po staré trati ze Sázavy. Na zastávku se jezdilo na kole, kola se nechávala v boudě u nádraží, až se jich několik ztratilo. Nějaký čas k nám také zajížděl autobus z linky Přibyslav-Račín-Žďár. Až po čase se podařilo získat domácího řidiče. Je jím doposud Jiří Sobotka, řidič zkušený a spolehlivý. Zpočátku byl na naši linku přidělen autobus malý, starého typu, ale ten zakrátko nestačil, byl přidělen jiný, větší, ale i ten byl brzy přeplněn.
Byla tedy prodloužen linka přes Nové Dvory do Přibyslavi a připojen vlečňák. Přibývá však lidí dojíždějících do zaměstnání do města a tak i toto vyřešení není dostatečné, lidé v autobusu i vleku bývají mnohdy tak slisováni, že je velmi příhodné přirovnání - herynky v sudě. Jenže herynci v sudě nedýchají a lidé v autobusu mohou dýchat jen ztěží. Dlužno poznamenat, že naproti tomu vlaky, zvlášť tzv.dělnické jsou obsazeny velmi málo, ačkoliv jízdné je velmi nízké. Na železniční zastávku nové dráhy je od nás půlhodina cesty, ale lidé se raději mačkají v autobusech než by šli kousek cesty pěšky.
A jsou to i sázavští a i z jiných vesnic, kde mají k vlaku ještě blíž. Však se také pohodlnosti staří strejcové někdy diví a říkají, že oni chodili denně 10 i více km pěšky do práce i zpět. Inu, časy se mění.
Tak tedy vesnický lid houfně prchal do továren a ouřadů. Začalo se mluvit o zakládání Jednotných zemědělských družstev. Pan řídící toto přešel, jak kdyby z čista jasna z modrého nebe najednou přes noc vznikl přípravný výbor a pak už bylo družstvo a hned třetí typ atd. Ale ono to nebylo tak jednoduché a snadné.
Poctiví hospodáři se neradi loučili se svým soukromým hospodářstvím, viděli na příkladu jiných vesnic, že ve společném nikdo nepracuje tak, jako na vlastním. Milovali svá pole, byl v nich život jejich otců a dědů, celého roku, po staletí je skrápěli potem a současně s obilím rostly zde jejich lásky i hněv tu vypučel, jak bodlák mezi klásky a v loukách zrosených perlami slunce hrálo a z klasů zlatavých se štěstí na ně smálo.
Myšlenka združstevnění zemědělské výroby nebyla rolníky přijata s nadšením a i když se konečně agitátorům podařilo družstvo slepit, nepracovalo se s láskou. „Sedlák, ten byl odjakživa vychytralý kvítek“ říká Havlíček a tak špekulanti uvažovali, že „jim to teda hodí“, ať si to vezmou a že děti pošlou do fabriky a sami zažádají o důchod.
A tak mnoho zemědělské mládeže odchází ze zemědělství, na polích je vidět staré tetky a strejce, kluci, ti jsou na traktorech a děvčata si také hledají snadnější práci. S jakou láskou se na polích pracuje, je přímo očividné. Vidíš z dálky lán pole a hádáš, co tam asi roste, jestli to snad není cukrová třtina nebo machorka, až když přijdeš blíže, najdeš pod houští plevelů stonek bramboru nebo kukuřice.
Ano, kukuřice se začala u nás pěstovat na krmení, ale zdá se, že její pěstování se mnoho nevyplácí, zvlášť když se jí věnuje taková „péče“. U nás, pokud vím se na krmení pěstoval červený jetel. Měli sedláci jeteliny husté jako kožich, krmili na zeleno celé léto, sekli dvakrát i třikrát, ještě usušili na zimu a semínko si vypěstovali. Dnes nemohou semínko sehnat, sečou jednou, zkrmí na zeleno, málo usuší.
S loukama je to také bídné. Senoseč se protahuje i při pěkném počasí do poutu i déle a to je konec července, otavy se neklidí, jen co si vysečou záhumenkáři. Na loukách bují mech a sítí. Krávy chtějí žrát, družstevníci si chtějí koupit v Jednotě máslo a ono není. Mohou teda masírovat krávě vemeno od rána do večera, ona bez žrádla mléko nedá a nedá – jak to na sjezdu řekl s.Trousil.
Tedy i v naší obci socialismus zvítězil ve výrobních vztazích – ale v srdcích lidí ještě nezvítězil, ještě ne a dlouho ještě nezvítězí. Lidé jsou ještě příliš krátkozrací, vidí jen to svoje hnízdečko, ten svůj záhumenek a řídí se pořekadly: bližší košile než kabát a co tě nepálí, nehas. Nevidí, že co je nepálí dneska, bude je pálit za týden. Výzva předních pracovníků měla by zapálit i v Losenici a nejen zemědělce, ale i průmyslové pracovníky.
Ono v těch fabrikách se také nepracuje tak, jak by se mělo a pracovní čas není využit ani tolik, jako v zemědělství. Proto také se hezkým slečinkám ve fabrice líbí. Všelijakého úřadování je tam dost, člověk se od toho neušpiní a může si po libosti napatlat hubu, nehty a vlasy. Když tak člověk ty panenky potkává, přijde mu hned na mysl, že by našly výborné uplatnění v zemědělství – jako strašidla do zelí. Naštěstí jich není mnoho.
Poměry v obci se mnoho změnily. Už ve škole nestojí za dveřmi řady dřeváků, ale v poličce jsou narovnány bačkory na přezutí, děti jsou zahrnuty hračkami, knihami, neví co je bída. Snad v každé rodině je elektrická pračka, o rádiu ani nemluvím, kupují se elektrické sporáky, trouby a jiné spotřebiče, přibývá televizorů.
Od zavedení vodovodu zřizují si lidé koupelny, splachovací záchody, pořizují moderní nábytek. Mnoho mladých manželů se usídlilo ve Žďáře na sídlišti zvaném Stalingrad v moderních bytech, o jakých se nám vesničanům ani nezdálo. Peněz je mezi lidmi dost, mohou si dopřát pohodlí, dobrého jídla i kulturních zážitků. Zdá se však, že spokojenosti je méně.
Nespokojenost je zdravá, ale jsem-li nespokojen se svou špatnou prací, se svým špatným poměrem k lidem, ke společnému vlastnictví, ke společnosti. Taková nespokojenost mě nutí k tomu, abych zlepšil svou práci a potlačil špatné rysy svého charakteru. Tohoto zdravého druhu nespokojenosti je mezi lidmi málo. Jsou nespokojeni jinak. Zdá se jim, že mají málo peněz, že ještě nemají auto, ačkoliv soused už ho má a vidí všechno špatné, ale ne proto, že by to chtěli odstranit, ale proto, že sami dosud nesedí na trůnu a nemají na hlavě korunu. Ano, velmi zaostáváme v myšlení a to je největší brzdou našeho dalšího rozvoje.
Vylíčil jsem některé změny, které se udály v životě naší obce v poválečných letech, hlavně ve struktuře obyvatel a jejich životní úrovni. Dalších změn bude ještě vzpomenuto příležitostně na dalších stránkách. Nemůže škodit porovnání dnešních poměrů s minulými.
Charakter naší obce zůstává tedy zemědělský. Podle laického odhadu a zevního pozorování mělo naše JZD v letošním roce lepší výsledky, což potvrzují i oficiální čísla. Průměrné hektarové výnosy, jak v rostlinné, tak v živočišné výrobě byly vyšší.
Druh |
Výnosy |
Výnosy |
Státní dodávky plán |
Státní dodávky skutečnost |
Pšenice |
22 q |
24 q |
0 |
0 |
Žito |
23,5 q |
27 q |
2.640 q |
2.749 q |
Ječmen |
21 q |
16,74 q |
456 |
460 |
Oves |
23 |
23,5 |
400 |
420 |
Brambory |
160 |
172 |
14.195 |
16.024 |
Mléko |
0 |
424,5 l |
585.000 l |
549.368 l |
Vejce |
0 |
272,6 ks |
430.000 ks |
382.919 ks |
Maso hovězí |
0 |
90,18 kg |
90.200 kg |
95.316 kg |
Maso vepřové |
0 |
63,6 kg |
81.200 kg |
76.623 kg |
Drůbež |
0 |
0 |
2.000 kg |
2.258 kg |
Med |
0 |
0 |
0 |
180 kg |
Stav hospodářského zvířectva:
Skot celkem krávy prasata prasnice koně slepice
Celkový stav 858 354 901 125 56 2401
Z toho Losenice 395 164 196 0 32 1470
Druhy plodin:
Na polích bylo pěstováno nejvíce brambor, žita a ovsa, potom jetelotrávní směsi. To jsou hlavní plodiny. Na menších plochách se pěstuje kukuřice na zeleno a na siláž, různé směsky, krmná řepa a osvědčuje se krmná kapusta, která je odolná proti mrazům a jako zelené krmení slouží dlouho do zimy. Dále se v menším množství pěstovaly tzv. technické plodiny, to je len, řepka, peluška, mák.
Složení pracovníků:
Z číselných údajů, poskytnutých MNV vysvítá, že značná část (zhruba asi ¼) živočišného inventáře je spravována záhumenkáři, zatímco z celkového půdního fondu připadá na záhumenky asi 1/20. Záhumenky jsou společné a samostatné. Samostatnou záhumenku nemají všichni členové, mají ji většinou ti, kteří vlastnili dříve menší hospodářství, tzv. kovozemědělci.
Však také počet těchto kovozemědělců vzrostl. Je to zjev přirozený. Zmechanizováním zemědělských prací jsou v zemědělství menší nároky na pracovní síly, zato mnoho pracovníků potřebuje stále vzrůstající průmysl a různá správní a jiná zařízení. A tak v mnoha rodinách je členem JZD jen jeden a to zpravidla starší člen rodiny, ostatní jezdí do fabriky, nebo úřadu. Potřebný počet pracovních jednotek, nutný k udržení záhumenky odpracují po svém zaměstnání.
Z továrny přivezou peníze, záhumenka dá živobytí. Životní úroveň této skupiny lidí je vysoká, ale není to nic divného, je podložena prací. Však v závodech mezi zaměstnanci z vesnic a těmi co bydlí ve městě bývají slovní šarvátky. Ti měšťští říkají : “Což je vám na vesnici, živobytí máte zadarmo, ale my musíme všechno koupit.“ A vesničtí zas odpovídají: „Vy se napapáte v závodní jídelně, pak lehnete doma na gauč nebo jdete na ryby, ráno můžete déle spát a máte se taky dobře. Střechy na sídlišti se prohýbají pod televizními anténami. “ Těžko rozsoudit, kde se žije líp, ve městě, či na vesnici, ale bídu není vidět nikde.
Odměňování
Že letošní hospodaření našeho JZD bylo úspěšné je vidět i z následujících čísel. Hodnota hrubé zemědělské produkce se zvýšila proti loňsku zhruba o 1.300.000,- Kčs, a proto také na peněžních odměnách bylo vyplaceno o 857.726,- Kčs více než loni.
Hodnota pracovní jednotky byla 16,50,- Kčs + naturálie 2,15,- , celkem 18,65,- Kčs. Mimo stálé členy družstva pracují zde také tzv. brigádníci, jsou to většinou ženy dělníků, které z různých důvodů nemohou jít do trvalého zaměstnání. Tyto pracují v létě ve špičkových pracech a jsou odměňovány stejným způsobem jako družstevníci, ovšem bez poměrného výnosu ze záhumenky.
Pokud tito brigádníci vybrali v naturaliích více než jim příslušelo, museli toto družstvu doplatit a tím vzniklo u nich rozhořčení. Inu není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Dále zde vypomáhá mládež z vyšších škol. Letos zde byla děvčata z Brna. Proslýchalo se, že jejich pomocí družstvo příliš nezískalo. V odměňování bylo použito také nového způsobu a to premiování.
Tento způsob se osvědčil např. při pletí a jednocení krmné řepy. Ženy si vzaly na starost každá několik brázd a snažila se je udělat co nejdříve. Nestalo se tedy jako minulá léta, že ženské musely řepu hledat v hustém pralese plevelů. A pak byly po zásluze odměněny prémií.
Získávání mládeže do zemědělství je většinou vážným problémem. I u nás je větší polovina pracovníků starší 45 roků. Mládeže do 25 let je zde zhruba 10,5 %.
Výstavba
Družstvo tento rok dále pokračovalo v investiční výstavbě. Pracovalo se na stavbě kravínů, stavěla se polní kolna, mléčnice, suška na obilí, bylo pokračováno v melioracích. Celkem bylo proinvestováno skoro 1,5 mil.Kčs. Strojní park byl rozšířen o 242.000,- Kčs. Byly pořízeny traktory, vlečné vozy, bramborový kombajn, nakladač, překopávač kompostů a jiné drobné zařízení.
Řízení
Předsedou družstva je Ing. Mička, který dříve působil v JZD v Novém Veselí. Řízení tak velikého výrobního celku je jistě funkce odpovědná a vyžaduje jak odborné znalosti, tak schopnosti organizační. Předseda a představenstvo nemají lehkou práci a členové se o hospodaření družstva nevalně zajímají.
Členské schůze jsou navštěvovány málo. Je to asi jako v závodech na schůzích ROH. Lidé buďto opravdu nemají zájem na výrobě, nebo nemají rádi schůze, kde se mnohdy zbytečně a hloupě debatuje o ničem a raději za sebou vidí kus poctivé roboty. Socialisticky žít není nic těžkého, znamená to jen poctivě pracovat, vědět pro koho se pracuje. Není to nic těžkého, ale uskutečňování je ztěžováno různými byrokraty, kteří toto heslo nafukují do bombastických rozměrů. A to poctiví lidé poznají a nepoctiví to zneužívají. Také ve zdejším družstvu ještě nenadešla doba, kdy lidé si budou společného cenit právě tolik jako vlastního.
Soukromí rolníci
Stav soukromě hospodařících rolníků zůstává beze změn. Státní plán nákupu splnili soukromě hospodařící rolníci jen v dodávkách masa. Ostatní produkty: vejce, mléko, obilí, brambory nebyly splněny v předepsaném množství.
Z finančního hospodaření MNV:
Celkový příjem 235.737,- - vydání 233.388,- Kčs.
Nejvyšší vydání bylo na školství a to 112.000,-.
Škola
Základní devítiletou školu navštěvovalo 232 dětí, z nich bylo 117 chlapců, 115 dívek. Učitelský sbor čítá 12 učitelů, z nich je 5 mužů, 7 žen. Většina z nich dojíždí a snad právě tím si lze vysvětlit malou aktivnost kulturního života u nás. Ti tři, kteří trvale bydlí v obci, jsou už ze starší generace, přesto v rámci svých možností vyvíjejí dostatečnou mimoškolní činnost. Ale právě ti mladí, kteří by měli být nositeli kultury a šiřiteli pokrokového myšlení hlavně mezi mládeží – ti dojíždějí.
Základní devítiletá škola je rozmístěna ve třech budovách. Ve staré škole jsou 4 ročníky, v budově „na Palouku“, 2 ročníky jsou v bývalé mlékárně, kde je i mateřská školka a školní jídelna.
Ve vyučování se používá nových vyučovacích metod a moderních pomůcek jako rozhlas, projektor diafilmu aj. Pro polytechnickou výchovu slouží dílna na Palouku, kuchyně v KD a školní zahrada.
Do zemědělství je přihlášeno 7 žáků, čímž je splněn plán náboru do tohoto oboru na 116%. Ostatní se uplatňují většinou v oboru strojním, stavebním aj. Na vyšší školy jde 6 žáků. Na škole je 98% žáků organizováno v pionýrské organizaci ČSM. Vedoucí této organizace je s. učitelka Kolodzejová. Starší žákyně z 9. ročníku vedou Jiskry.
PO pomáhá zlepšovat prospěch slabších žáků, reprezentuje školu navenek, zajišťuje školní slavnosti, sběr odpadových surovina a léčivých bylin. Žáci pomáhali také při sběru brambor. Letos vybrali brambory z 34 ha a za tuto práci jim bylo vyplaceno 14.000,- Kčs.
Mateřská škola
Mateřská školka opatruje 30 dětí. Bylo zde zavedeno stravování, děti dostávají oběd a 2 svačiny, takže jsou ve školce celý den. Hodnota jídel v průměru je 3,26,- Kčs za 1 den. Rodiče doplácejí na toto stravování vedle svých příjmů a podle počtu dětí v rodině. Při příjmu do 1000,- Kčs se neplatí nic, od 1000,- - 1500,- se platí při jednom dítěti 50 hal. A za každých dalších 100,- Kč s příjmu, platí se dalších 50 hal. Přičemž za každé další dítě v rodině se poplatek o 50 hal. snižuje.
Školka ve Velké Losenici se zřídila značně později než v okolních vesnicích a je zajímavé, že lidé sami žádali její zřízení. Úplně se změnil názor na mateřské školky a jesle. Když se začalo mluvit o zřizování školek, byly takové řeči, že už i ty děti nám stát bere, ani chudinky nebudou znát tátu s mámou apod. A ejhle, nyní se mámy nemohly dočkat, aby už školka byla, samy chodily pomáhat při jejím zřizování, při úklidu, úpravě terénu před školkou a přihlášených dětí je tolik, že je není možno všechny umístit. A rodičům ani příliš nevadí, že se zde děti neučí modlit a věřit nesmyslům, jen když je od nich doma pokoj a člověk má pak čas na shromažďování potřeb pro svou bídnou tělesnou schránku.
Děti mají ve školce ideální prostředí, odborný dozor a výchovu, spoustu hraček, kolektiv dětí, přísný denní režim je učí pravidelnosti a pořádku. Spokojenost je zde na všech stranách, u rodičů dětí i učitelek. Školce přispívá JZD, hospodářsky i morálně pomáhá Výbor žen spolu s organizací ČSČK.
Čsl. červený kříž
Místní skupina Čsl. červeného kříže se v obci projevuje dosti aktivně. Má 52 členů, většinou žen. Schází se pravidelně, odborné instruktáže provádí Dr.Kopeček. Zdravotnická skupina měla 16 srazů a zúčastnila se okresního cvičení v terénu spolu s milicí. Spolu s Výborem žen byla provedena prohlídka družstevního kravína s přihlédnutím k hygieně dojení.
Jsou pořádány přednášky s promítáním krátkých filmů. Byla též provedena sbírka na pomoc alžírskému lidu, bylo vybráno 300,- Kčs + 420,- přidáno z pokladny Výboru žen. Pořádají se taneční zábavy, z jejich výtěžku se přispívá školám a na jiné účely.
Řemesla
Při místním národním výboru jsou tzv. komunální provozovny. Jsou zde dva stálí zaměstnanci holič Hromádko a truhlář Janáček. Jinak pro MNV pracuje několik švadlen, natěrač, elektrikář, holič. Tito provozují své řemeslo jen jako vedlejší zaměstnání. Tento stav není nikterak uspokojivý. Občané potřebují služby různých řemesel a mnohdy s pouhou maličkostí se musí do města nebo se lidé pokoušejí provádět i různé drobné opravy sami nebo svépomocí.
Máte rozbité okno? Nezbývá než vzít ho pod paži a navštívit sklenářství ve Žďáře. A což teprve větší domovní opravy. I když by se našel řemeslník, který by práci provedl – není materiál. Čekat ve Žďáře na každou cihlu, každý pytel cementu a kousek prkna a potom ještě se starat, čím tu trošku odvézt domů, to omrzí a rozčílí i nejklidnějšího kliďasa. Přes tyto potíže lidé přece stavějí a opravují jak se dá. Letos dokončil stavbu rodinného domku v Trenku František Čejka. Stavební řemeslníci, zedníci, tesaři, instalatéři mají dnes cenu a dovedou toho využít.
Kamenolom
Do drobného podnikání patří též místní kamenolom, otevřený před několika lety u mostu při silnici proti bývalému lihovaru. Lom byl vlastně otevřen jen na jiném místě, protože kdysi se zde už lámal kámen, ale níže po potoku za čp.91. Býval zde i drtič kamene. Jinak, jak už jsem se zmínil v úvodu, lámali a roztloukali zde kámen dělníci, kteří byli právě bez zaměstnání.
Nyní se vytěžený kámen používá většinou na stavbu družstevních hospodářských budov. K pneumatickému navrtávání kamene slouží kompresor. Odstřel provádí pan Němec-střelmistr. K nehodě došlo jen jednou, kdy kamení odlétlo značně daleko a poškodilo pár tašek na okolních střechách. Došlo i k zranění dvou osob na družstevním poli.
V obci je dílna kovářská p. Milfita, který pracuje pro JZD, rovněž tak Rosecký Leopold v dílně kolářské. Opravy radiopřijímačů prováděl amatérsky malíř Halama. Jistě by se dnes v tak velké obci uživil elektro a radiomechanik, vždyť elektrospotřebičů stále přibývá a je nepříjemné a obtížné tahat televizory, pračky, rádia autobusem do města na opravy.
Přechod do velkovýroby
Krejčí, ševci, sedláři úplně vymizeli. I staří mistři jezdí teď do zaměstnání v jiném oboru. Jejich řemeslo by je neuživilo. Nové věci stačí vyrobit fabriky, zbývá jen nějaká ta oprava a ta se provede jako melouch. Je pravda, že továrna poskytuje obživu mnoha lidem, kteří by dříve v tomto kraji těžko nacházeli práci. Zároveň však velké podniky likvidují drobné řemeslníky, kteří nenacházejí dost práce ve svém oboru a v továrně si vydělají více než v komunálním podniku.
Je jistě nemilé pro starého mistra opustit práci, kterou dělal větší část svého života, kterou se poctivě vyučil, zdokonaloval se v ní, znal všechny její taje a zvláštnosti a měl ji rád. Co platno, vývoj už je takový, dělá se všechno ve velkém, dělají se velké věci pro dobro člověka, dělají se i veliké chyby. A šikovní lidé si dovedou vždy poradit a využít všech možností i když třeba nesouhlasí se státním zřízením.
Obchody
Tak tedy drobní řemeslníci mizí, dokonce ani vyučení obchodníci nemají zájem o praktické obchodování. Pan Tonar, který dlouho vedl jednu z potravinářských prodejen, onemocněl rakovinou a zemřel. Byl dobrý obchodník, milovník beletristické literatury, veselý, lidmi oblíben. Prodejna osiřela. Až po určité době zavázal se instruktor Jednoty Václav Pátek, že bude 1 rok prodávat.
Ačkoliv je v místě několik vyučeních obchodníků, není o prodejnu zájem. Není to práce snadná, člověk zde musí být horší jak četník, musí mít pod neustálou kontrolou stavy zboží a zásob, neb se přiznává jen malé procento ztrát, pečlivě přejímat zboží, počítat, účtovat, inventovat a přitom respektovat přání zákazníků, která jsou někdy příliš rozmarná, těžko jim vyhovět, zvlášť při prodeji nedostatkového zboží. A tak se není co divit, že o tuto práci není zájem.
Dalším nedostatkem v místním obchodnictví je, že byl zrušen prodej textilu, dále byl omezen prodej stavebnin. Pan Macek má sice široký sortiment zboží, mimo potravin drobné zboží železářské, hračky, nádobí, elektrospotřebiče, ještě se dostane z krytiny eternit a střešní lepenka. Ale cement, vápno, řezivo, to už jen bývalo a na drobné opravy si tyto prostředky musí spotřebitel obstarat jak umí a jak to jde, prostřednictvím JZD, zahrádkářů a jinak.
Hostinec
Dva hostince slouží k uhašení žízně losenických občanů. Milovníci dobrého piva se rádi doví kdy hostinští dostanou „Plzeň“ a při pivu i něčem ostřejším se přetřásají různé problémy rázu obecního, celostátního i soukromého. Někdy zde bývá rušno jako v úle, u Bratršovského se v neděli dopoledne po službách božích v kostele scházejí muži na požehnání. Pořádají se zde turnaje kulečníkové, zatímco u Limlů jsou přebory v žolíkách.
U Limlů se také vaří obědy pro zaměstnance různých podniků, pracujících přechodně v obci a pro učitele. Společnost scházející se v hostincích není notoricky alkoholická, nelze nikomu zazlívat občasnou návštěvu hostince, vždyť i slavní lidé se rádi povyrazili při skleničce dobrého moku, Neruda opěvoval dobré víno, nemluvě už o Haškovi. Vždyť v dřívějších dobách byly hospody často jediným místem, kde se prováděly různé akce kulturní, národně uvědomovací, buditelské.
Kulturní dům
Dnes se staví kulturní domy, kde se pořádají akce kulturní, osvětové i jiného rázu. Náš KD stojí už léta, letos zde byl postaven přístavek se šatnou, je uvažováno se stavbou přísálí, ale tato akce se nijak nehýbá dopředu. Jistě nepřispívá ke chvíle veřejných činitelů naší obce, že KD stojí dosud nahý bez omítky. I tak by však mohl býti více využíván, než je tomu dosud.
Zvláště naši ochotníci by se měli trochu sebrat a obnovit starou dobrou tradici. Letos bylo sehráno jedno představení a sice sovětská hra: Krutá maska, kterou režíroval řídící Růžička z Nových Dvorů. Ochotníkům zřejmě chybí nadšení pro divadlo, projevují se zde různé názory mající kořeny v bývalém politickém rozvrstvení obce. Ještě zde působí vliv bývalých klerikálů, kteří, přestože nemají žádné odborné vzdělání ani praxi v oboru divadla a jejich politický rozhled je značně omezený, domnívají se, že dosud mohou krmit národ hrami s věčně se opakující tématikou: trochu šosácké lásky, trochu senzace, trochu víry (v boha ovšem), to vše promíchané v nasládlý koktejl, působící na dušičku nenáročného diváka jako alkohol, zatemňuje rozum, zastiňuje široké obzory.
MOB
V rámci místní osvětové besedy bylo pořádáno letos 25 akcí, které navštívilo 6.500 občanů. Svazáci pořádali estrádu pro žactvo, při příležitosti mezinárodního dne žen zajišťovali žáci kulturní program. Byly pořádány přednášky s tématikou zdravotnickou, zemědělskou, dále zde začala tzv. lidová akademie, je to série 7 přednášek na téma: co umění dává člověku.
Kino
Místní kino má návštěvníků stále méně. Z celkového počtu 126 představení bylo 22 dětských. Je zde patrný vliv televize a sebelíbivější film není navštíven tolik jako dříve. Počet televizorů stoupá. Zdá se, že lidé hladoví po kultuře, ovšem často je slyšet mezi lidmi, že v té televizi nic kloudného nehrají. Největší oblibě se těší sportovní utkání, což svědčí o silné oblibě sportu. Výkonného sportovce však by v Losenici nenašel snad ani se svíčkou v pravé poledne.
Tělovýchova
K upevnění zdraví lidu nepřispěje ovšem velký počet potřeštěných „fandů“, kteří v bačkorách a při cigaretě a černé kávě sledují sportovní utkání na obrazovkách televizorů. Místní organizace Sokola nevykazuje téměř žádnou činnost. Je to už smutný fakt, že o tělovýchovu není zájem. A bylo by jí třeba jako soli, neboť se vzrůstající mechanizací a zařazováním pracovníků do administrativních a technických oborů, klesá procento fyzické práce. Lidé jsou zřejmě pohodlní, zvlášť ti mladí, podceňují blahodárnost a nutnost tělovýchovy pro vývin zdravého a krásného těla i pro získání duševní rovnováhy.
Je pravda, že k využití volného času nachází se dnes mnoho druhů zábav a k využití toho všeho se času nedostává. Ovšem tělovýchova by neměla být opomíjena, protože to není ani tak zábava jako věc nutná pro zdraví lidu a rozhodně by bylo prospěšnější navštěvovat více tělocvičny a hřiště, než zakouřené místnosti. Však hřiště zde ani nemáme, bývalé u silnice k Sázavě, bylo rozděleno na stavební parcely.
Mohlo by se říci, že je oblíben sport motoristický, ale není to pravda. Motocyklů je zde hodně a stále jich přibývá, ale neznamená to, že by byl motorismus pěstován jako sport. Motorky slouží jen jako rychlý dopravní prostředek k dosažení vzdálené zábavy a k účelu reprezentace (mladý muž s motorkou má v očích mladé dámy jistě větší cenu, než bez ní). Tělovýchově se tedy u nás nedaří. Doufejme, že příští rok bude bilance této stránky radostnější.
Pošta
„Zájem“ o sport zaznamenává také zdejší poštovní úřad v podobě podaných tiketů a sázenek. Tento „zájem“ roste nebo klesá úměrně s nadějí na možnost výhry. Rukama poštovních úředníků projde dost peněz a část z nich dostávají důchodci. Tato část má vzestupnou tendenci. V rámci obvodu zdejšího pošt. úřadu bylo 460 důchodců a průměrně měsíčně jim bylo vyplaceno 161.000,- Kčs.
Vzrůstá též počet televizních koncesionářů. Letos dosáhl jejich počet 178, tj. o 37 více než loni. Též počet rozhlasových přijímačů se zvýšil o 27 proti roku 1960 a celkový počet je 599. Také mnoho denního a periodického tisku naši doručovatelé roznesou i knihy z „Klubu čtenářů“. V budově pošty byly zajištěny místnosti a provedeny úpravy k instalaci automatické telefonní ústředny. Bude tedy spojení se světem výborné.
Nová silnice
Pro lepší spojení a zlepšení situace v silniční dopravě buduje se také na katastru obce nový úsek silnice od Nových Dvorů k Sázavě. Pravda, naše silnice, úzké a klikaté, nevyhovují požadavkům vzrůstající, moderní silniční dopravy. Dochází často k haváriím a úrazům a je nutné tyto problémy řešit. Když se však člověk zahledí na široký pruh rozvrtané země, táhnoucí se přes rovinu polí, mimoděk napadne, co by na tomto pruhu země vyrostlo, kolik by to znamenalo bochníků chleba, litrů mléka, kolik másla, masa, vajec a je jaksi divně u srdce, je líto té dobré půdy, která teď zmrtví, zčerná asfaltem a místo vůně chleba bude smrdět spálenou naftou a benzínem. Ba, více bychom si měli vážit zemědělské, úrodné půdy. Je to vpravdě naše matka, živí nás a nebude nám dobře bez ní.
Lesy
Neméně bychom si měli vážit i našich lesů. V okolí naší obce je jich hodně, nejrozsáhlejší směrem k Vepřové, Račínu a Polničce. Lesy jsou národním bohatstvím, nejen proto, že dávají dřevo a různé plody, ale ozdravují ovzduší a člověk se rád nadýchne zdravého vzduchu, provoněného pryskyřicí. Ještě v zimě, kdy je dosud daleko do jara pracují zde lesní dělníci, kácí se motorovou pilou, kmeny padají jeden přes druhý, další dělníci a to jsou tzv. brigádníci, neboli sezónní dělníci osekávají větve a oškrabují kůru.
Lidé zde pracují nikoliv proto, aby si vydělali peníze, ale aby si zaopatřili topení na zimu. Osekané větve a odřezky se jim započítávají do odměny. Mnoho lesních velikánů padne každoročně a už to ani velikánové nejsou, těch opravdu statných kmenů je stále méně a kácí se kmeny střední síly. Těžba dřeva je vysoká. Z bývalých obecních a selských lesů dodává se ročně asi 500 plm dřeva. Plán pro celé polesí Přibyslav byl 31.000 m a vytěžilo se 51.000.
Lesy řídnou a po létech možná naši potomci nám budou vyčítat, že jsme špatně hospodařili. Dříve se při těžbě vykácel kul lesa, strom vedle stromu, dobývaly se pařezy a vysázely nové stromy. Lesní vědátoři však zjistili, že tento způsob je nevhodný a tak se kácí stromy téměř po celém lese, tuhle pár a tamhle pár, potom se mezi staré stromy vysazují mladé a do těch se zase kácí a při tom a při přibližování klád se spousta mladých stromků zničí. Pařezy se nechávají v zemi shnít. A co z nich bývalo výborného dřeva na topení.
Inu, věda je věda a musíme se podle ní řídit. Možná časem přijdeme na to, že to byla špatná věda, jako to právě zjistili v SSSR s tím Wiljamsovým trávopolním systémem, ale zatím se řídíme tím, co je moderní. Les se obnovuje nejen vysazováním stromků vypěstovaných ve školkách, ale v příhodném roce se v určitých vzdálenostech od sebe odkrývá lesní půda, aby do ní napadala zralá semena a snáze se uchytila. Vysazují se většinou smrky, pro lepší využití spodních vrstev lesní půdy jsou to borovice, jedle i buky a jiné stromy. K ochraně mladých porostů oplocují se prostory s mladými stromky, aby je zvěř neokousala.
Les poskytuje i výborné lesní plody. Sbírají se borůvky, kterých bývaly kdysi spousty na každém kousku lesa, v každém remízku, ale nyní po kolik let je úroda borůvek slabá a nikdo neví, čím by to bylo. Hádá se na nepříznivé počasí v době květu. Také brusinky se sbírají a to dost nerozumně, někteří z obavy, aby se brusinky nevysbíraly, chodí na ně, když jsou ještě zelené a potom, když je doba jejich zralosti, nachází se jen zřídka. Hodně se sbírá také malin na Peperku i v Šípech a dále k Pořežínu, kde také se nachází ještě dost šípků a trnek, které občané vyhledávají a používají k výrobě domácích vín.
Letošní rok nebyl úrodný ani na houby. Hříbky byly vzácností, lišek, zvaných u nás kuřátka, bylo také méně. Sbírají se pak křemeňáky a syrovinky, poslední dobou i sluky. To jsou hlavní druhy hub. Najdou se mezi občany jedinci, kteří znají více druhů hub a nikdy nepřijdou z lesa z prázdnou.